Archiv štítku: archivy

Selznick vs. Wyler aneb Souboj Titánů

Napsat komentář

V knize o Selznickovi se v jedné kapitole věnuji také filmu Carrie (1952) podle slavného naturalistického románu Theodora Dreisera. Obsazení jeho manželky Jennifer Jones do titulní role poskytlo Selznickovi záminku, aby se v jeho vzniku silně angažoval, často k nelibosti režiséra Williama Wylera. K jejich nesnadné a do značné míry skryté spolupráci (Selznick na filmu nezastával žádnou oficiální funkci) jsem se vrátil v textu pro nedávno vydanou publikaci od Edinburgh University Press. Kolektivní monografie ReFocus: The Films of William Wyler sestavená Johnem Pricem se prostřednictvím úvodu a 14 kapitol věnuje různým aspektům režisérovy bohaté a oceňované filmografie. Pokryty jsou otázky autorské poetiky, žánru, adaptace, genderu a sexuality nebo kolonialismu.

Moje kapitola se dotýká zejména otázek autorství a adaptace. Na základě studia archivních materiálů (zejména ze sbírky Academy of Motion Picture Arts and Sciences) rekonstruuji názorovou výměnu mezi Selznickem a Wylerem, která podle mě vedla k tomu, že film zůstal nejistě rozkročený mezi umělecky hodnotným dílem a divácky atraktivní romancí. Carrie v době svého uvedení komerčně neuspěla a kritiky byly přinejlepším rozpolcené. Zpětně je film považován spíše za slabší moment v jinak triumfy nabité kariéře Williama Wylera. Moje kapitola se tento neúspěch snaží zdůvodnit a zasadit do historických souvislostí.

Publikace Refocus: The Films of William Wyler je dostupná na stránkách vydavatele nebo na Amazonu.

Bill Douglas Cinema Museum

Napsat komentář

Hlavní část výzkumu pro můj projekt o Davidu O. Selznickovi a jeho hvězdách se uskutečnila loni v létě v USA (více tady a tady). Od svého návratu se nicméně snažím vyhledávat další relevantní sbírky i u nás v Evropě. Po Victoria & Albert Museum v Londýně jsem absolvoval krátkodobý badatelský pobyt v Bill Douglas Cinema Museum v jihoanglickém Exeteru. Moje návštěva byla umožněna díky tamnímu štědrému stipendijnímu programu, který je otevřen i zájemcům ze zahraničí a který mohu vřele doporučit.

Krásné anglické ráno s pohledem na budovu staré univerzitní knihovny, ve které sídlí Bill Douglas Cinema Museum.

Bohatý archiv muzea čítá na 75 000 položek, z nichž velké množství se vztahuje k prehistorii a rané historii filmu. Některé z nich tvoří malou, ale velmi sympatickou expozici, která sedm dní v týdnu umožňuje například zhlédnout a prakticky si vyzkoušet některé předchůdce kinematografu. Zbylé materiály jsou po předchozím objednání dostupné ve studovně, která je otevřena každý pracovní den od 10 do 17 hodin.

Mně v Bill Douglas Cinema Museum zajímaly zejména tři typy materiálů: memoranda, jejichž prostřednictvím producent David O. Selznick instruoval svého kameramana Ossieho Morrise při práci na filmech Stazione Termini (1953) a Sbohem, armádo (A Farwell to Arms, 1957), kde hlavní ženské role ztvárnila Jennifer Jones; britská periodika ze 40. a 50. let jako Picturegoer a Picture Show, která ve velkém informovala o dění v Hollywoodu a tím pádem obsahovala i množství článků o Selznickovi a jeho hvězdách; a konečně tituly odborné a memoárové literatury, které u nás nejsou k dispozici. Nakonec jsem využil i toho, že University of Exeter, která filmové muzeum provozuje, spravuje pozůstalost spisovatelky Daphne du Maurier, a nahlédl jsem do scénáře filmové verze Rebeccy, jenž autorce osobně věnovali Selznick a Alfred Hitchcock.

Interaktivní část muzea v pozadí s výklenkem věnovaným životu a tvorbě Billa Douglase.

Muzeum, pojmenované po zakladateli sbírky a významném režisérovi Billu Douglasovi, se nachází na okraji univerzitního kampusu, který je situován asi 20 minut chůze od centra města. Obojí – kampus i město – rozhodně stojí za návštěvu a prozkoumání. Exeter je středně velké město s bohatou historií, kterou připomíná například nádherná katedrála založená již v 11. století nebo všudypřítomné městské opevnění. Před Vánoci byly jeho uličky, obchody i restaurace plné lidí, což vytvářelo dojem příjemného ruchu. University of Exeter byla založena teprve po válce, ale za 60 let existence si dokázala vytvořit velmi dobré jméno a konzistentně se umisťuje mezi top 20 nejlepšími univerzitami v Británii. Zdejší filmový program je výjimečně silný, což je jistě výsledkem dlouholetého působení dnes již emeritního profesora Steva Neala, odborníka na filmové žánry, nebo profesorky Helen Hanson, jejíž okruhy odborného zájmu tvoří zvuk ve filmu, gotický film a film noir. Helen Hanson aktuálně působí také jako akademická ředitelka Bill Douglas Cinema Museum a během mého pobytu se se mnou ochotně setkala a diskutovala můj projekt. Jí a hlavnímu kurátorovi muzea Philu Wickhamovi patří mé velké poděkování.

Poznámka na závěr: Přiznám se, že před odesláním žádosti o stipendium jsem netušil, že za jménem Billa Douglase se skrývá jeden z nejpozoruhodnějších autorských režisérů 70. a 80. let. Zejména jeho černobílá trilogie dramatizující jeho vlastní dospívání – inspirovaná jinými coming-of-age trilogiemi od Satjádžita Ráje a Marka Donského – je na Britských ostrovech velmi ceněna a je velká škoda, že u nás zůstává téměř zcela neznámá. K dispozici je však na DVD a blu-rayi od BFI a online je ke zhlédnutí na Vimeo. Jediný další film, který Douglas stihl dokončit před svou předčasnou smrtí v roce 1991, je „poor man’s epic“ Comrades (1986), ve kterém zužitkoval svou fascinaci laternou magikou a dalšími technologickými předchůdci kinematografu. Stejná fascinace stála i za zrodem sbírky tvořící páteř dnešního muzea.

Vivien Leigh Papers

1 komentář

Obsazování role Scarlett O’Hara v Selznickově megalomanské adaptaci Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939) bylo ostře sledovanou událostí, která se nakonec protáhla na více než dva roky. V lednu 1939 se veřejnost konečně dozvěděla, že žádanou úlohu získala pětadvacetiletá britská herečka Vivien Leigh, v Americe tehdy v podstatě neznámá. Bylo jasné, že účinkování v „největším filmu všech dob“ z ní udělá hvězdu první velikosti a velmi cenný artikl na trhu. Když se tato očekávání nadmíru vyplnila – mj. poté, co film pokořil veškeré kasovní rekordy a Leigh za svůj výkon získala Oscara – její „objevitel“ David O. Selznick doufal, že bude moci nadále z jejího úspěchu a nově nabytého hvězdného statusu těžit. Zapůjčil ji společnosti MGM pro romantické drama Valčík na rozloučenou (Waterloo Bridge, 1940), kde se objevila v tragické úloze po boku Roberta Taylora, ale další spolupráci znemožnila válka.

Leigh se společně s tehdejším manželem Laurencem Olivierem vrátila do Británie, kde se angažovala ve vlastenecké činnosti. Většinu energie věnovala práci pro divadlo a k filmu se vracela jen příležitostně. Po válce slavila další triumf – a zisk druhého Oscara – díky výkonu v Tramvaji do stanice Touha (A Streetcar Named Desire, 1951) podle slavné hry Tennesseeho Williamse. Zároveň však její osobní život a kariéru sužovaly psychické problémy (byla jí diagnostikována bipolární porucha osobnosti) a následky tuberkulózy, kterou prodělala v roce 1945. Když se nemoc po letech vrátila, mělo to pro herečku fatální následky. Vivien Leigh zemřela 6. července 1967 ve věku pouhých 53 let.

Přestože ve filmu ztvárnila méně než dvacet rolí a ty skutečně výrazné bychom spočítali na prstech jedné ruky, zanechala po sobě Leigh mimořádně silnou stopu, a to hlavně díky svým dvěma oscarovým výkonům v Jihu proti Severu a Tramvaji do stanici Touha. (Vzhledem k jejímu britskému původu je paradoxní, že v obou případech šlo o ryze americké postavy jižanských krásek /Southern Belle/.) Její přínos divadlu byl podobně nepřehlédnutelný, což dokazuje ohlas, kterého dosáhla v inscenacích Shakespearových a Shawových her, i zisk prestižní Tony Award za účinkování v muzikálu Tovarich (1963). Když věhlasné Victoria & Albert Museum (V&A) v Londýně před pěti lety získalo do úschovy pozůstalost Vivien Leigh, přivítala to řada badatelů a dalších zájemců o hereččin život a dílo jako skvělou zprávu.

Sbírka Vivien Leigh uložená ve V&A obsahuje stovky dopisů, deníky, návštěvní knihy a adresáře, scénáře, fotografie i knihy výstřižků. Většinu lidí bude jistě zajímat především obsáhlá korespondence s hercem Laurencem Olivierem, za nějž byla Leigh od roku 1940 do roku 1960 provdaná a s nímž sdílela nejen soukromí, ale i značnou část svých profesních aktivit.

Během dubnové návštěvy archivu jsem měl možnost nahlédnout do části korespondence, která se týkala hereččiny práce na Jihu proti Severu a jejího angažmá u Davida Selznicka. Zaujaly mě ale i dopisy, které si Leigh vyměňovala s režisérem Georgem Cukorem a které podávají důkaz o pevném přátelství, které se muselo zrodit během natáčení téhož filmu (než Cukora na Selznickův pokyn vystřídal Victor Fleming, s nímž už Leigh tak dobře nevycházela). Součástí sbírky jsou i titěrné diáře, do kterých si Leigh zapisovala plánované pracovní i soukromé schůzky. Badatelsky možná nejsou tolik cenné, ale držet je v ruce a uvědomit si jejich historii a účel má své neopakovatelné kouzlo. Naopak knihy výstřižků, které si Leigh podobně jako její kolegyně Ingrid Bergman s pomocí rodinných příslušníků a personálu pečlivě vedla, bohužel nebyly v době mé návštěvy k dispozici, a to z toho důvodu, že by se při manipulaci v čítárně mohly poškodit. Podle informací zaměstnanců archivu by ale v současné době měly procházet procesem digitalizace, takže je možné, že v dohledné době budou přístupné online, bez nutnosti absolvovat cestu do Londýna.

Pozůstalost Vivien Leigh je součástí hodnotné divadelní sbírky V&A a po objednání je dostupná v budově Blythe House, přibližně na hranici městských částí Hammersmith a Kensington a kousek od výstaviště Olympia. V čítárně platí přísná pravidla, ale dobrá zpráva je, že fotoaparát (pro pořizování snímků pro badatelské účely) je povolen. Webové stránky V&A jsou skvěle zpracované a najdete na nich všechno, co budete před návštěvou potřebovat, i spoustu informací navíc. Vedle praktických instrukcí (jak si zamluvit termín, co si vzít s sebou a co naopak nebrat, jak najít archiv…) obsahují i precizně zpracovaný inventář, takže už před samotnou návštěvou si můžete udělat velmi přesnou představu, jaké typy materiálů a v jakém rozsahu jsou vám k dispozici.

Sečteno podtrženo, bádání v divadelní sbírce V&A přináší samé radosti.

Kurátoři V&A se podíleli na čerstvé publikaci s názvem Vivien Leigh: Actress and Icon, kterou vydalo Manchester University Press. Prodává se za 20 liber a k dostání je například zde.

Filmový archiv na Wesleyan University

2 komentáře

Po losangeleské Margaret Herrick Library a texaském Harry Ransom Center jsem v rámci svého aktuálního badatelského projektu zavítal i do Filmového archivu (Cinema Archives) při Wesleyan University. Wesleyan je soukromá vysoká škola v malém městě Middletown v centrálním Connecticutu. Zdejší filmový program patří k nejlepším v zemi, což je zásluha hlavně legendární filmové historičky Jeanine Basinger, autorky ceněných publikací A Woman’s View: How Hollywood Spoke to Women 1930–1960 (1993), Silent Stars (1999), The Star Machine (2007) nebo I Do and I Don’t: A History of Marriage in the Movies (2013). K žákům této dnes již jednaosmdesátileté – a stále velmi aktivní – univerzitní profesorky vedle řady úspěšných akademiků patří i scenárista Akiva Goldsman nebo režiséři Joss Whedon, Michael Bay a Paul Weitz. Jeanine Basinger je zároveň zakladatelkou zdejšího Filmového archivu, který v současné době umožňuje přístup k materiálům souvisejícím s životem a tvorbou Franka Capry, Clinta Eastwooda, Federica Felliniho, Elii Kazana, Martina Scorseseho, Gene Tierney nebo Raoula Walshe. Mě na Wesleyan přivedla sbírka soustředěná kolem herečky Ingrid Bergman.

Jak se uvádí na webových stránkách archivu, „Ingrid Bergman Collection je kompletním záznamem hereččina profesního i osobního života, počínaje jejími dětskými fotografiemi a deníky z období dospívání přes léta strávená v Hollywoodu a mezinárodní slávu až po závěr jejího života. Sbírka obsahuje scénáře, ocenění, portréty, fotografie rodiny a přátel, knihy výstřižků, kostýmy a oděvy, právní dokumenty, finanční záznamy, fotosky, výstřižky, negativy, dary a suvenýry a rozsáhlou korespondenci, která zahrnuje dopisy od osobností, mezi něž patřili Ernest Hemingway, Greta Garbo, James Stewart, Alfred Hitchcock a David O. Selznick.“

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky jsem měl příležitost nahlédnout pouze do malé části dokumentů, které jsou ve Wesleyan uloženy. Vedle osobní a profesní korespondence mě nejvíce zaujaly knihy výstřižků (v angličtině pro ně mají výstižný termín scrapbooks), které si Bergman začala vytvářet již v období svých hereckých začátků ve Švédsku v polovině 30. let. V knihách najdeme profilové články, rozhovory, recenze, fotografie i krátké noticky z dobového tisku. Jedna mnohastránková kniha často vystačila na zmapování období pouze několika měsíců, takže se dočkáme velmi podrobného záznamu o tom, jak byla kariéra Bergman tiskem a veřejností hodnocena a reflektována. Pokud by každá herecká hvězda byla tak pečlivá, měli by filmoví historikové značně usnadněnou práci.

Protože jsem se vedle jiného rozhodl zaměřit i na účinkování Ingrid Bergman ve filmové adaptaci Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1943), měl jsem možnost pročíst část její korespondence s Ernestem Hemingwayem. Dopisy svědčí o blízkém a hřejivém přátelství mezi spisovatelem a herečkou, která se – jakkoliv to vzhledem k jejímu původu působilo nepravděpodobně – stala ideální představitelkou Maríe, mladé Španělky otřesené hrůzami občanské války. (Nutno ale poznamenat, že velkou měrou se na obsazení Bergman podílel i David O. Selznick, který pomocí důmyslné kampaně tlačil na vedení Paramountu, aby „jeho“ herečku upřednostnilo před dalšími kandidátkami.)

Ve srovnání s Margaret Herrick Library a Harry Ransom Center nabízí Filmový archiv Wesleyan University skromnější podmínky: materiály jsou vám zpřístupněny ve studovně, která při větší obsazenosti nejspíš může působit stísněně. V místnosti je nouze o zásuvky s elektřinou i zdroje světla. Fotografování je přísně zakázáno, o fotokopie můžete požádat zdejší personál, ale je třeba počítat s poplatkem za každou duplikovanou stranu. Nejsnadnější proto je vzít si s sebou laptop nebo několik volných listů papíru a poznámky dělat přímo na místě. Velmi potěší možnost využít zdejší kuchyňku – zvláště pak v letním období, kdy je univerzitní kampus v „klidovém režimu“ a většina restaurací a kaváren je zavřena.

Z telefonického rozhovoru s Jeanine Basinger, který jsem před návštěvou archivu vedl, vyplynulo, že filmové sbírky Wesleyan se i díky jejím neocenitelným kontaktům s lidmi z filmového průmyslu neustále rozšiřují, takže není vůbec vyloučeno, že někdy v budoucnosti se zázemí archivu dočká rozšíření a modernizace. Již teď ale bohatá kolekce Wesleyan University do Connecticutu každoročně přivádí desítky historiků filmu z celého světa.

Fotografie z Ingrid Bergman Collection se staly základem nádherné obrazové publikace Ingrid Bergman: A Life in Pictures (2013). U příležitosti stého výročí narození Bergman před dvěma lety byl uveden skvělý dokument Jag är Ingrid (anglicky Ingrid Bergman: In Her Own Words), který nedlouho poté vydala na DVD a blu-rayi společnost Criterion.

Margaret Herrick Library

3 komentáře

Margaret Herrick Library je bezesporu královnou mezi filmovými archivy. Instituce provozovaná americkou Akademií filmových umění a věd (Academy of Motion Picture Arts and Sciences) má aktuálně sídlo v nádherné budově v Beverly Hills a její historie sahá až do roku 1928, kdy se o její zřízení zasloužil tehdejší prezident Akademie, herec Douglas Fairbanks.

Po nezbytné registraci – a odložení veškerých osobních věcí s výjimkou laptopu, volných listů papíru a obyčejné tužky – je vám umožněno přesunout se do druhého patra, kde je k dispozici několik přepážek rozdělených podle druhu materiálu, s nímž chcete pracovat. U jedné z nich si například můžete vyžádat filmová periodika nebo poprosit o instrukce týkající se použití zdejší bohaté příruční knihovny. Další pult má na starosti tzv. core collection, která sestává zejména z novinových výstřižků, programů, fotografií a dalších propagačních materiálů. Core collection je řazena do složek podle názvů filmů a jmen osob, kterými se chcete zabývat. Některé materiály jsou dostupné pouze na mikrofilmech, k jejichž studiu slouží samostatná místnost. Výhodou core collection je její snadná dostupnost: není potřeba objednávat se předem, materiály vám budou připraveny během několika minut od jejich vyžádání prostřednictvím speciálního formuláře.

Jestliže pracujete na rozsáhlejším výzkumu, je velmi pravděpodobné, že si s core collection nevystačíte. Za tímto účelem Margaret Herrick Library uchovává archivní materiály, které jsou zařazeny do tzv. speciálních sbírek (special collections). K přístupu k nim už je třeba objednávka alespoň dva pracovní dny předem. V průvodním emailu je nezbytné uvést vaše osobní údaje, univerzitní afiliaci a detailní popis projektu, na kterém zrovna pracujete. Pro prohlížení dokumentů ze speciálních sbírek je pak v knihovně vyhrazen zvláštní prostor, kam můžete usednout se svým notebookem nebo ručně psanými poznámkami. V celém prostoru knihovny je zakázáno fotit, za poplatek vám však asistenti mohou vyhotovit fotokopie požadovaných dokumentů (cena je 25c za jednu stranu formátu A4 u dříve publikovaných materiálů, 50c za jednu stranu formátu A4 v případě nepublikovaných materiálů; zatímco u publikovaných materiálů není maximální počet fotokopií stanoven, u nepublikovaných materiálů ze speciálních kolekcí lze zažádat maximálně o 150 stran za jeden kalendářní rok).

Celkem je sbírka uložená v Margaret Herrick Library rozdělená do přibližně tisícovky kolekcí a obsahuje všechny myslitelné typy dokumentů od produkčních materiálů přes scénáře, korespondenci, výstřižky, smlouvy, rukopisy, plány, náčrty a storyboardy až po notové listy atd. K nejčastěji využívaným sbírkám patří cenzurní materiály Sdružení amerických producentů a distributorů (Motion Picture Producers and Distributors of America), později přejmenovaného na Americkou filmovou asociaci (Motion Picture Association of America). Další dokumenty tvoří například pozůstalosti filmových tvůrců (režisérů, producentů, scenáristů, kameramanů, herců) nebo materiály filmových produkčních a distribučních společností. Mezi sbírkami pak pochopitelně nesmí chybět kolekce dokumentující fungování Akademie filmových umění a věd včetně historie předávání Oscarů, které má tato organizace od svého založení na konci 20. let na starosti.

Pro ilustraci: během výzkumu k aktuálnímu projektu k producentovi Davidu O. Selznickovi jsem pracoval například s následujícími sbírkami:

  • Rudy Behlmer papers a Ronald Haver collection – v obou případech jde o rozsáhlé materiály amerických filmových historiků, kteří se v minulosti zabývali Selznickem a jeho filmy a po ukončení výzkumů darovali své poznámky, výstřižky z periodik, korespondenci, ale i četné fotokopie primárních dokumentů knihovně;
  • Gregory Peck papers – hercova rozsáhlá pozůstalost zahrnuje korespondenci, smlouvy, propagační materiály (např. pressbooky), studiem vyhotovené profesní biografie nebo výstřižky z novin a časopisů;
  • George Cukor papers, Alfred Hitchcock papers, William Wyler papers, John Huston papers, Vincente Minnelli papers, Henry King papers, George Stevens papers – pozůstalosti režisérů většinou sestávají z korespondence, scénářů, smluv a různých produkčních dokumentů;
  • Hedda Hopper papers – korespondence a další dokumenty z pozůstalosti slavné filmové novinářky;
  • Ivan Kahn papers – dokumenty talentového agenta, které obsahují jeho poznámky ke kariéře řady herců a hereček, s nimiž navázal spolupráci.

Abecedně uspořádaný přehled všech sbírek v držení Margaret Herrick Library je k dispozici zde.

Každý vstup do Margaret Herrick Library provází pocit až jakési posvátné úcty. Částečně to je dáno tím, že knihovna od roku 1991 sídlí v budově připomínající kostel v románském stylu – včetně charakteristické věže s červenou stříškou a velké rozety umístěné přímo nad vchodem. (Ve skutečnosti jde o budovu bývalé vodárny, ale pravda v tomto případě trochu boří iluzi, kterou se tu snažím reprodukovat.). Jistou roli hraje i to, že v budově je nutné udržovat mimořádné ticho a každý váš pohyb – zejména kolem zapůjčených dokumentů – je střežen několika přísně vyhlížejícími zaměstnanci. Hlavní podíl ale připadá tomu, že mezi zdmi knihovny se nachází tisícovky listin, které dokumentují dějiny Hollywoodu, vznik dnes již kanonických filmů a utváření kariér mnoha hvězd, které dodnes obdivujeme. S nadsázkou řečeno, jestliže muslimové by alespoň jednou za život měli vykonat pouť do Mekky, filmoví historici se zájmem o americký film by se měli minimálně jednou ve své kariéře vydat do Margaret Herrick Library.

„Poutník“ dorazil do cíle.

Selznick v Harry Ransom Center

4 komentáře

Sbírka archivních materiálů spojených s filmovými aktivitami Davida O. Selznicka, uložená v Harry Ransom Center v texaském Austinu, je bez přehánění jedním z nejvýznamnějších zdrojů informací o dějinách klasického Hollywoodu. Už samotný její rozsah vyvolává údiv: Selznick Collection se skládá z více než 5 000 položek. Konkrétně jde o:

  • 4 674 standardních krabic s dokumenty (každá krabice pak obsahuje v průměru 15 složek a každá složka mnoho desítek listů papíru)
  • 428 nadměrných nebo nestandardních krabic
  • 147 hudebních složek
  • 101 audio nahrávek
  • 155 vázaných spisů
  • a 35 šuplíků s dokumenty

Materiály pokrývají více než sedmdesát let dlouhé období od počátku 20. století do roku 1980, přičemž většina z nich pochází z doby, kdy Selznick v Hollywoodu působil jako nezávislý producent. Kolekce tak umožňuje detailně se seznámit s každým aspektem výroby, distribuce a uvádění Selznickových filmů od Malého Lorda Fauntleroye (Little Lord Fauntleroy, 1936) až po Sbohem, armádo (A Farewell to Arms, 1957).

Materiály jsou seřazeny do čtrnácti hlavních sérií, které alespoň rámcově přibližují jejich charakter a tím ulehčují badatelskou činnost: administrativní/úřední dokumenty; casting; distribuce; finanční záznamy; právní dokumenty; materiály spojené s filmovou činností Selznickova otce Lewise; materiály pocházející z londýnské pobočky Selznickovy společnosti; hudební dokumenty; produkční dokumenty; propagační/marketingové dokumenty; výzkum; scénáře a literární příprava; herci a herečky a další lidé pod smlouvou; a dary. Již z tohoto přehledu vyplývá, že při práci s kolekcí můžete narazit na nejrůznější typy písemností a obrazových materiálů od korespondence a interních zpráv přes scénáře, storyboardy a produkční deníky až po fotosky, portrétní fotografie nebo výstřižky z tisku.

Kromě toho, že materiály velmi podrobně dokumentují přípravu, vznik a uvádění filmů ze Selznickovy nezávislé produkce (či snímků, na nichž se podílel nepřímo), obsahují také záznamy o Selznickových profesních stycích s řadou společností a jedinců. Zastoupeni jsou například:

  • scenáristé a spisovatelé Truman Capote, F. Scott Fitzgerald, Graham Greene, Ben Hecht, Sidney Howard, Aldous Huxley, Ring Lardner, Jr., Robert E. Sherwood, Budd Schulberg, Peter Viertel a Hugh Walpole;
  • hudební skladatelé Bernard Herrmann, Miklos Rozsa, Max Steiner, Dimitri Tiomkin a Franz Waxman;
  • producenti Samuel Goldwyn, Mark Hellinger, Alexander Korda, Louis B. Mayer, Joseph Schenck a Darryl F. Zanuck;
  • režiséři Frank Capra, George Cukor, Vittorio De Sica, Victor Fleming, John Ford, Alfred Hitchcock, John Huston, Carol Reed, King Vidor a William A. Wellman;
  • a herci či herečky Ethel, John a Lionel Barrymoreovi, Ingrid Bergman, Charles Boyer, Montgomery Clift, Claudette Colbert, Ronald Colman, Joseph Cotten, Olivia de Havilland, Marlene Dietrich, Joan Fontaine, Clark Gable, Greta Garbo, Janet Gaynor, Lillian Gish, Cary Grant, Leslie Howard, Rock Hudson, Jennifer Jones, Louis Jourdan, Vivien Leigh, Carole Lombard, Myrna Loy, Fredric March, Hattie McDaniel, Dorothy McGuire, Laurence Olivier, Gregory Peck, Basil Rathbone, Ginger Rogers, Shirley Temple, Alida Valli a Orson Welles.

Aby toho nebylo málo, Harry Ransom Center rovněž umožňuje nahlédnout do příbuzných sbírek Selznickova bratra, talentového agenta Myrona, a hlavního investora jeho produkční společnosti a podnikatele Johna Haye Whitneyho. Jak jsem napsal v úvodu, množství materiálů vyvolává údiv, ale také respekt (a někdy přímo úzkost a paniku). Badatelské možnosti kolekce jsou nepřeberné, zároveň je však nezbytně nutné se se sbírkou nejdříve podrobně seznámit, jinak hrozí, že se v ní ztratíte a hodiny strávené v archivu přijdou vniveč.

Informace o sbírce jsou převzaty z úvodu k inventáři Selznick Collection na stránkách Harry Ransom Center. Část materiálů ze Selznickovy sbírky byla přetištěna v knize Rudyho Behlmera Memo from David O. Selznick (1. vydání 1972). Se sbírkou dále extenzivně pracovali – a často z ní citovali nebo na ni odkazovali – například Ronald Haver (Selznick’s Hollywood), Leonard J. Leff (Hitchcock and Selznick), Thomas Schatz (The Genius of the System), David Thomson (Showman: The Life of David O. Selznick), Alan David Vertrees (Selznick’s Vision: Gone with the Wind and Hollywood Filmmaking) nebo Steve Wilson (The Making of Gone with the Wind).

O Harry Ransom Center

Harry Ransom Center při University of Texas v Austinu patří k nejvýznamnějším badatelským institucím na světě. Ročně sem zavítají desítky vědců z celého světa se zájmem o literaturu, fotografii, výtvarné umění a film. Od svého založení v roce 1957 získalo Harry Ransom Center řadu cenných sbírek a exponátů, mj. zde můžete vidět první známou fotografii na světě a Gutenbergovu bibli (obojí dostupné ve foyer budovy) nebo prostudovat rukopisy Jamese Joyce a Johna Steinbecka. K nedávným akvizicím patří pozůstalost Gabriela Garcíy Márqueze a archiv Kazua Ishigura. Z filmových sbírek rozhodně stojí za zmínku pozůstalost Glorie Swanson nebo archivy Roberta De Nira a Paula Schradera.

HRC se rovněž velmi silně angažuje v popularizační činnosti: organizuje přednášky, projekce nebo výstavy a velmi významně vstupuje i do virtuálního prostoru prostřednictvím svých propracovaných webových stránek nebo sociálních sítí. Jako ukázku jejich mimořádně pečlivé práce doporučuji například online „výstavu“ věnovanou výrobě Selznickova eposu Gone with the Wind.

V rámci dvou výzkumných pobytů jsem v Harry Ransom Center strávil mnoho desítek hodin a na základě své zkušenosti musím říct, že na tuto instituci nedám dopustit. Nejde jen o jedinečnost zde zastoupených materiálů, ke kterým se jinde nedostanete, ale i o bezkonkurenční servis, kterého se návštěvníkům dostává. Personál je kvalifikovaný a zároveň vždy příjemný a usměvavý, sbírky jsou precizně zkatalogizované (a například ta Selznickova umožňuje snadné vyhledávání alespoň na úrovni krabic), objednávání materiálů ze skladu je díky online systému velmi jednoduché a uživatelsky příjemné, a i když v čítárně panují přísná pravidla pro zacházení s materiály, nikdy nemáte pocit, že byla nastavena zcela arbitrárně a bez rozmyslu (v HRC je například povoleno focení pro badatelské účely, můžete si s sebou vzít mobilní telefon, což v USA zdaleka není samozřejmostí, atd.). Velmi záslužné je také to, že HRC prostřednictvím vlastního stipendijního systému podporuje příjezd vědců, pro které je Texas trochu „z ruky“. Dobrá zpráva pro nás je, že žádosti o tuto formu podpory mohou podat i občané jiných zemí včetně České republiky. Podrobnější informace jsou k nalezení zde.

Harry Ransom Center už 60 let vzorně naplňuje své poslání spočívající v uchovávání a zpřístupňování vzácných materiálů z oblasti kultury a umění. Přínos této instituce rozvoji humanitních oborů a vzdělávání široké veřejnosti je nedocenitelný v americkém i celosvětovém měřítku a já jsem přesvědčený, že z jejích sbírek a aktivit budou také v dalších letech profitovat tisíce lidí prahnoucích po vědění.