V anglickojazyčném čísle recenzovaného časopisu Slovenské divadlo (roč. 69, č. 3) mi vyšel článek s názvem „From Stars to Starmakers: Spotlighting the Producers of Popular Screen Identities“. Jde o značně obměněnou a rozšířenou verzi příspěvku, se kterým jsem v roce 2019 vystoupil na konferenci Research Methods in Film Studies: Challenges and Opportunities v belgickém Ghentu. V textu krátce shrnuji dosavadní vývoj star studies a naznačuji směr, kterým by se tato pozoruhodná disciplína mohla vydat. Jak ukazuji i ve své knize o Davidu O. Selznickovi, velký potenciál vidím ve výzkumu produkce hvězd – tedy v přesunu badatelského zájmu od hvězdných identit jakožto znakových systémů nebo sociálních konstrukcí ke způsobům jejich výroby a uplatnění na trhu. Pobídku k tomu poskytl ve svých několika knihách a článcích Paul McDonald (zejm. Hollywood Stardom) a mým záměrem je zajít ještě dál a namísto herců a hereček zaměřit pozornost na procesy (často skryté a maskované), za nimiž stojí producenti, castingoví režiséři, hledači talentů, PR specialisté apod. Druhá část článku ukazuje možnosti takto rámovaného výzkumu na příkladu Davida O. Selznicka a jeho rané spolupráce s Ingrid Bergman při přípravě filmu Intermezzo: A Love Story (1939). Zatímco veřejnost měla mít pocit, že hereččina identita je přirozená a zcela autentická, ve skutečnosti byla výsledkem chytře zvolené strategie vymyšlené a zrealizované Selznickem a jeho týmem.
Nejlepší na Slovenském divadle je to, že časopis je plně v režimu open access, takže článek je zdarma a legálně dostupný na jeho webových stránkách.
Po letech výzkumu a psaní – a různých patáliích způsobených covidem – konečně nakladatelství Casablanca vydává moji knihu o Davidu O. Selznickovi a jeho hvězdách. Pod názvem V tradici kvality a prestiže: David O. Selznick a výroba hvězd v Hollywoodu 40. a 50. let se skrývá hlavní publikační výstup mého zatím nejambicióznějšího badatelského projektu.
David O. Selznick (1902–1965) patřil k nejvýznamnějším producentům hollywoodské studiové éry. Během více než třicetileté kariéry dohlížel na vznik oceňovaných i divácky oblíbených a komerčně úspěšných snímků jako například King Kong, David Copperfield, Anna Karenina, Zrodila se hvězda, Jih proti Severu, Mrtvá a živá, Rozdvojená duše nebo Třetí muž. Výroba filmů však netvořila jedinou oblast jeho činnosti. Od konce 30. let začal v rámci vlastní společnosti budovat působivou hvězdnou stáj, která postupně zahrnovala herečky Ingrid Bergman, Vivien Leigh, Joan Fontaine a Jennifer Jones nebo herce Josepha Cottena a Gregoryho Pecka. Moje kniha na základě studia širokého spektra archivních materiálů odkrývá mechanismy, s jejichž pomocí Selznick a jeho spolupracovníci objevovali a prosazovali nové herecké hvězdy, a popisuje, jakým způsobem byly tyto osobnosti zhodnocovány na trhu, ať už v podobě finančního zisku nebo symbolického uznání a prestiže. Publikace pomáhá dotvořit obraz Selznickovy bohaté kariéry o dosud opomíjené aspekty jeho obchodu s hvězdnými identitami a současně odhaluje některé praktiky amerického filmového průmyslu ve zlaté éře studií i v období po druhé světové válce, kdy se zavedené pořádky začaly hroutit. Zpracování a vydání publikace bylo umožněno díky štědré finanční podpoře Grantové agentury České republiky (GA ČR).
Knihu jsem se snažil psát bez kompromisů. Pustil jsem se do ryze zahraničního tématu, které žádalo nastudování stovek dobových dokumentů. Výzkum probíhal zejména (ale nikoliv výlučně) v Harry Ransom Center v Austinu a Margaret Herrick Library v Los Angeles. Také pročtení relevantní literatury mi dalo zabrat – bibliografie nakonec čítá skoro 200 titulů. Společně s vydavatelem Václavem Žákem jsme pro knihu zajistili bohatou obrazovou přílohu včetně propagačních fotografií, snímků ze zákulisí a reprodukcí vybraných dokumentů ze Selznickova archivu.
Přestože by publikace měla splňovat veškeré standardy kladené na vědeckou (historiografickou) práci, věřím, že má co nabídnout i širší veřejnosti. Vždy se snažím psát srozumitelně, bez přehnaného akademismu. Pokud jste dosud o Selznickovi vůbec neslyšeli, nemusíte se obávat, úvodní kapitola vás s ním důkladně obeznámí. Další kapitoly jsou pojaty jako případové studie a věnují se slavným i víceméně zapomenutým hvězdám, s nimiž Selznick během své kariéry pracoval: zastoupeni jsou Ingrid Bergman, Shirley Temple, Jennifer Jones, Gregory Peck, Joseph Cotten, Alida Valli nebo Hildegarde Knef. Kniha může být zajímavá a přínosná pro všechny, které zajímá období klasického Hollywoodu (a jeho postupný úpadek) stejně jako fungování hvězdného systému.
Publikace je v prodeji prostřednictvím standardní knihkupecké sítě (Kosmas, Knihy Dobrovský atd.). Doporučená cena je 359 Kč, ale mnohde ji seženete výrazně levněji. S padesátikorunovou slevou je k dostání i na webových stránkách vydavatele, který navíc neúčtuje poštovné ani balné.
Součástí knihy je přibližně 50 ilustrací, anglické summary, 11 tabulek shrnujících Selznickovu hvězdnou stáj v datech a číslech, bibliografie a abecední rejstřík. Poděkování klíčovým jedincům a institucím je k přečtení na stranách 7 a 8. Na tomto místě bych rád ještě jednou vyjádřil vděk zejména své ženě Ksenii, která mou obsesi Selznickem nejen trpělivě snášela, ale dokonce mě v ní podporovala.
A to není všechno. V dalších měsících mi vyjdou kratší práce o Selznickovi například v časopise Slovenské divadlo (o jeho spolupráci s Ingrid Bergman) nebo v připravované knize o spisovatelce Daphne du Maurier (o obsazování hlavní role ve filmu Mrtvá a živá). Dále chystám příspěvky na (online) konference věnované Vivien Leigh (o hereččině spolupráci se Selznickem po Jihu proti Severu) a hvězdným narativům ve filmu (o vyobrazení postavy producenta ve filmech Zrodila se hvězda a Město iluzí). Selznick a jeho archiv jsou zkrátka nevyčerpatelným zdrojem informací a inspirace. Jsem moc rád, že se můžu kariéře tohoto výjimečného producenta věnovat, a doufám, že i vy se necháte jeho úspěchy (i nevyhnutelnými nezdary) strhnout.
O vaše čtenářské dojmy se se mnou můžete podělit zde v komentářích nebo na emailu milan.hain@upol.cz.
9. ročník Noir Film Festivalu je už pár dní minulostí, ale já se k němu v myšlenkách stále vracím. Nepřestává mě fascinovat, že se nám – týmu vedenému od samého počátku Vítkem Grigartzikem – podařilo vybudovat akci s tak specifickým profilem a udržet ji skoro celou dekádu, navzdory mnoha nepřízním osudu, jako jsou nestálost financování, zvyšující se ceny práv, nutnost přesídlit do nového dějiště (dokonce dvakrát) nebo covid.
Za to, že jsme se letos v srpnu mohli sejít už podeváté, patří velký dík desítkám jedinců, soukromých firem i veřejných institucí. Děkuji všem, kteří festival finančně nebo institucionálně podpořili – ať už šlo o velký grant nebo drobný osobní příspěvek. Za vřelé přijetí děkuji majitelům a správcům hradu Český Šternberk, který se nám po Křivoklátu stal novým domovem (doufejme, že ne pouze dočasným). Děkuji svým kolegům z organizačního štábu, že se s přesunem zvládli vypořádat a že celé akci znovu zajistili prvotřídní podmínky. (Je to k neuvěření, ale když se Český Šternberk hluboko v minulosti stavěl – a pak mnohokrát dostavoval a přestavoval – nikdo nemyslel na to, že se v jeho sálech a na nádvoří budou promítat filmy!) A zejména děkuji všem našim divákům a divačkám, ať už jsou s námi od začátku nebo nás objevili teprve letos. Vždycky žasnu, jakou důvěru v nás vkládají a ve velkém se chodí dívat na stále obskurnější filmy. Vstát brzo ráno a jít na projekci tříhodinového bollywoodského noiru nebo vydržet až do půlnoci, abyste se mohli podívat na sedmdesátiminutové béčko z 50. let, to chce opravdu odhodlání a zaujetí pro věc.
Díky podpoře všech zmíněných můžeme začít pracovat na programu 10. ročníku, který, jak doufáme, těm předchozím neudělá ostudu a naopak třeba ještě přidá něco navíc. Za rok na viděnou!
Organizační tým, který připravil 9. ročník Noir Film Festivalu. Foto: Petr Našic
I letos jsme na Noir Film Festivalu představovali a křtili skvělé filmy na kulatých discích určených pro domácí užití. Ve spolupráci s Magicboxem vyšlo DVD s méně známým snímkem tvůrčího dua Karel Kachyňa – Jan Procházka Závrať (1962). Příběh o nerovném vztahu sedmnáctileté Božky a staršího řidiče kamionu Gáby vyniká zejména mimořádnou kamerou Josefa Vaniše, která má světové parametry. Z toho důvodu film nejlépe vynikne na velkém plátně (jak taky jinak), ale ani na kvalitní HD televizi se neztratí. V prodeji od 1. září například zde.
Společnost Art4Film Alana Záruby se potom zasloužila o to, že noirová kolekce blu-rayů se rozrostla už na tři položky: po Rebecce (2019) a Sladké vůni úspěchu (2020) jsme sáhli po vynikajícím „rasovém dramatu“ Josepha L. Mankiewicze Není cesty ven, který se v roce 1950 stal debutem Sidneyho Poitiera. V bookletu najdete moji esej, kde snímek zasazuji do historického kontextu a popisuji okolnosti jeho vzniku a uvedení do kin. Disk – spolu s ostatními tituly kolekce – je možné objednat na webu vydavatele za 399 Kč.
Pokud všechno dobře dopadne, oznámíme brzy ještě jedno blu-ray překvapení…
Přesně za dva týdny odstartuje 9. ročník Noir Film Festivalu. Máme nový web, nové místo konání (krásný hrad Český Šternberk) a změna postihla i délku celé akce – začínáme totiž už ve středu. Vše ostatní ale zůstává při starém. Program je opět zacílený na hollywoodskou klasiku, kterou zastupuje retrospektiva Idy Lupino, pocty hereckým ikonám Bette Davis a Victoru Matureovi, filmy s motivem ztráty paměti a pětice titulů z přelomu 40. a 50. let namířených proti rasismu a xenofobii. Dále letos dostane prostor exotika z Bollywoodu, cinefilní tvorba bratrů Coenových a tradiční výběr československých snímků s noirovým nádechem. Uvidíme se mezi 18. a 22. srpnem v Českém Šternberku!
Pro nerozhodné nabízím svých deset programových tipů (osm za každou sekci a dva bonusy):
Budím se s křikem(20. 8. 2021 | 18:30 – sál innogy) – skvělá ukázka raného noiru a doklad toho, že vynikající film v tomto stylu dokázal natočit i někdo takový jako H. Bruce Humberstone
Fargo(19. 8. 2021 | 11:00 – sál Nova Cinema + 20. 8. 2021 | 13:45 – sál Velvyslanectví USA) – bratři Coenovi nepotřebují reklamu, pokud bych se ale měl rozhodnout, který z jejich filmů vidět na velkém plátně, vyberu mrazivé (ale taky velice zábavné a nakonec vlastně i hřejivě laskavé) Fargo
Levárna(22. 8. 2021 | 14:30 – sál Velvyslanectví USA) – přijďte se podívat, jak maloval světlem (a stínem) legendární kameraman John Alton; stylovější zakončení festivalu jsme si nemohli přát
Mlha (19. 8. 2021 | 14:15 – sál Nova Cinema + 21. 8. 2021 | 17:15 – sál Victora Maturea) – bollywoodská adaptace románu Daphne du Maurier Mrtvá a živá, jehož slavnější filmovou verzi od Alfreda Hitchcocka jsme uváděli před dvěma lety; prostředí středověkého hradu skvěle podtrhne intenzivní duchařskou atmosféru
Není cesty ven(19. 8. 2021 | 21:00 – nádvoří Kašpara Sternberga) – ten nejlepší příklad společensky uvědomělé filmařiny, kterou ve Foxu prosazoval Darryl F. Zanuck; více jsem se o filmu rozepsal pro booklet speciální Blu-ray edice, kterou během festivalu představíme
Příchozí z temnot(19. 8. 2021 | 18:45 – sál innogy) – kuriozita v podobě československého němého filmu s hororovým laděním, který se částečně natáčel i na hradě Český Šternberk; živý hudební doprovod zajistí Terezie Kovalová
Stopař(18. 8. 2021 | 18:45 – sál Victora Maturea + 21. 8. 2021 | 00:00 – sál Velvyslanectví USA) – svižný a napínavý noir od inspirativní Idy Lupino, které letos vzdáváme hold prostřednictvím unikátní retrospektivy
Vysoká zeď(18. 8. 2021 | 18:15 – sál innogy + 21. 8. 2021 | 10:00 – sál Velvyslanectví USA) – výborný a vizuálně působivý „psychiatrický noir“ od podceňovaného Curtise Bernhardta s Robertem Taylorem v životní roli
Závrať(19. 8. 2021 | 14:00 – sál innogy + 21. 8. 2021 | 18:30 – sál Nova Cinema) – sám jsem tento výsledek spolupráce Karla Kachyni a Jana Procházky ještě neviděl, ale věřím svým kolegyním, Veronice Zýkové a Janě Bébarové, které jej zahrnuly samou chválou; pokud mi na festivalu unikne, budu mít šanci zakoupit si ho ve speciální edici na DVD
Hlavní retrospektivní sekce letošního ročníku Noir Film Festivalu (18.–22. 8. 2021) se zaměří na režijní tvorbu Idy Lupino. Následující řádky původně vznikly pro web a katalog festivalu. Po stručném profilu následují hesla k pěti snímkům z režisérčina portfolia, k nimž se nám podařilo získat práva a nosiče v odpovídající obrazové kvalitě.
Když slavný filmový kritik Andrew Sarris hodnotil režijní tvorbu Idy Lupino, jediné soustavně aktivní hollywoodské režisérky přelomu 40. a 50. let, vystačil si pouze s jednou větou: „Filmy režírované Idou Lupino vykazují mnoho z citu, ale málo z dovedností, které tak obdivuhodně demonstrovala jako herečka.“ Od roku 1968, kdy se tato slova poprvé objevila v neoficiální bibli auteurismu The American Cinema: Directors and Directions 1929–1968, byla mnohokrát kritizována jako nespravedlivý a přehlíživý odsudek nevelkého, ale tematicky i stylově překvapivě sevřeného korpusu děl.
Ida Lupino se narodila na sklonku první světové války v Londýně, kde také herecky debutovala, ale výrazněji se prosadila až v Hollywoodu, kam se dostala jako teprve šestnáctiletá dívka. I když byla někdy (dokonce sama sebou) označována za „poor man’s Bette Davis“ (Bette Davis pro chudé), diváci a divačky neměli problém rozpoznat její specifickou verzi ženské síly a odhodlání, kterou dávala na odiv v několika desítkách rolí v průběhu 30. a 40. let. Nejvděčnějších hereckých příležitostí se jí dostalo během několikaletého působení u Warner Bros., přičemž nejznámější z této doby zůstávají filmy Jezdci noci (They Drive by Night, 1940) a Vysoko v horách (1941, High Sierra), kde ji režíroval Raoul Walsh a jejím partnerem na plátně byl Humphrey Bogart.
S obrazem cílevědomé a emancipované ženy souzní i odvážný krok z konce 40. let, kdy se Lupino, zklamaná většinou hereckých nabídek, vydala na producentskou a režijní dráhu. Spolu s tehdejším manželem Collierem Youngem založila nezávislou produkční společnost The Filmakers, pro kterou sama režírovala několik nízkorozpočtových snímků s aktuálními, společensky relevantními tématy. Se stejnou vervou ve zbytku 50. a v průběhu 60. let pracovala pro televizi, kde se stala jednou z nejvýraznějších tvůrčích osobností.
Ida Lupino při natáčení filmu Stopař.
Nechtěná (Not Wanted, USA, 1949, 91 min.)
U snímku Nechtěná měla Ida Lupino původně figurovat „pouze“ jako spoluscenáristka a producentka (prostřednictvím vlastní společnosti Emerald Productions pojmenované podle uměleckého jména její matky). Režisér Elmer Clifton však po několika dnech natáčení prodělal infarkt a Lupino jej na tomto postu zastoupila (Clifton zemřel nedlouho po premiéře v říjnu 1949). Její neplánovaný režijní debut ukazuje příběh, který se „každým rokem odehraje nastotisíckrát“. V úvodu se seznamujeme s mladou, psychicky rozrušenou ženou, jež se pokusí o únos nemluvněte. V dlouhé retrospektivě je nám pak prozrazeno, co ji přivedlo do současného stavu. Lupino ve filmu otevírá specificky ženská témata jako mateřství či odlišné nároky společnosti na ženy oproti mužům. Její vidění světa ale není černobílé, což lze dobře vidět na pojetí postav (ženských i mužských) či ambivalentním závěru.
Žádný strach (Never Fear, USA, 1950, 82 min.)
Snímek Žádný strach už Lupino režírovala samostatně a pod hlavičkou společnosti The Filmakers, na jejíž chod dohlížela s manželem Collierem Youngem a scenáristou Malvinem Waldem (mj. esenciální docu-noir Obnažené město /The Naked City, 1948/), který nahradil původního obchodního partnera Ansona Bonda. V únoru 1950 Young a Lupino zveřejnili „Prohlášení nezávislých“, ve kterém deklarovali odklon od hollywoodského mainstreamu a úmysl zabývat se novými, společensky relevantními tématy. Drama Žádný strach se v souladu s touto uměleckou filozofií zaměřilo na příběh tanečnice, jejíž dobře nastartovanou kariéru zastaví obrna. Film se znovu soustředí na ženskou postavu a její pocity – zklamání, stud, ztrátu sebedůvěry, ale i odhodlání (v doslovném i přeneseném významu) postavit se znovu na vlastní nohy. Hlavní roli ztvárnila Sally Forrest, která si zahrála také v Nechtěné a Americkém děvčeti.
Americké děvče (Hard, Fast and Beautiful!, USA, 1951, 78 min.)
V roce 1950 Lupino natočila mimořádně odvážný snímek Outrage, který otevřel Hollywoodem dosud tabuizovanou problematiku znásilnění a jeho dopadu na ženskou psychiku. Bohužel však není na žádném nosiči dostupný v odpovídající kvalitě, takže jej na festivalu nemůžeme uvést. Dalším snímkem v režii Lupino se stala adaptace knihy od sportovního reportéra a spisovatele Johna Roberta Tunise z prostředí profesionálního tenisu Americké děvče. Příběh zkoumá vztah ambiciózní matky (Claire Trevor) a její sportovně nadané dcery (Sally Forrest) a prostřednictvím těchto dvou postav se také pokouší o obecnější výpověď o pozici žen v moderním světě a ceně, kterou si budování úspěšné kariéry vyžádá na vazbách s bezprostředním okolím. V cameo rolích se mihnou Ida Lupino a její herecký partner z (téměř) paralelně natáčeného noiru Na nebezpečném území (On Dangerous Ground, 1952) Robert Ryan.
Stopař (The Hitch-Hiker, USA, 1953, 71 min.)
Filmy Nechtěná, Žádný strach a Americké děvče sice nabízejí kritický pohled na soudobou americkou společnost a její instituce, ale málokdo by je opatřil jednoznačně noirovou nálepkou. Jinak je tomu u napínavého thrilleru Stopař inspirovaného skutečným případem masového vraha Billyho Cooka, který na přelomu let 1950 a 1951 zavraždil celkem šest osob. Snímek se tak stal dost možná jediným klasickým filmem noir americké výroby režírovaným ženou. Paradoxně se v něm ale žádná výrazná ženská postava nevyskytuje: sledujeme totiž dvojici mužů na rybářském výletě, ke kterým se záhy přidá nevítaný společník, hledaný zločinec Emmett Myers. Film se může spolehnout na svižné tempo, charismatické představitele hlavních rolí (zejména William Talman jako psychopatický zabiják na útěku se vryje do paměti) a působivou kameru noirového veterána Nicholase Musuracy.
Bigamista (The Bigamist, USA, 1953, 80 min.)
Název snímku Bigamista nenechává příliš prostoru pro dohady, o čem jeho příběh vypráví. Hlavním hrdinou je zdánlivě obyčejný pracující muž Harry (Edmond O’Brien), který však skrývá velké tajemství: má dvě manželky, každou v jiném městě, přičemž ony o sobě navzájem samozřejmě vůbec netuší. Přestože Idu Lupino můžeme vnímat jako (proto)feministickou autorku, ústředního hrdinu líčí s pochopením, spíše jako oběť systému než prohnaného ničemu. Za zmínku stojí také silně autobiografická rovina filmu: ženské role totiž ztvárnily Ida Lupino a Joan Fontaine, přičemž prvně jmenovaná se krátce před natáčením rozvedla se svým druhým manželem, blízkým spolupracovníkem a autorem scénáře k Bigamistovi Collierem Youngem, a „přenechala“ ho právě Fontaine, zatímco sama se provdala za herce Howarda Duffa. V dalších letech byla Lupino aktivní především v televizi, k filmové režii se vrátila už jen jedinkrát v roce 1966.
V časopise Journal of Adaptation in Film & Performance (roč. 13, č. 3) mi vyšla studie s názvem „Multiple authorship in Anna Karenina (1935): Adapting Tolstoy’s literary classic in the Hollywood studio era“. Ve dvacetistránkovém textu se věnuji vzniku filmové verze slavného Tolstého románu z produkce MGM. Konkrétně se zaměřuji na tři diskurzy, které podle mého názoru tuto adaptaci klíčovým způsobem formovaly: zaprvé je to průmyslový a ekonomický diskurz zastoupený samotným studiem a producentem Davidem O. Selznickem; zadruhé jde o hollywoodské autocenzurní mechanismy představované aktivitami Správy Produkčního kodexu vedené Josephem Breenem; a zatřetí je to hvězdná identita Grety Garbo a hereččina aktivní role během natáčení (umožněná jejím privilegovaným statusem v rámci hollywoodských průmyslových struktur). Článek, čerpající z řady archivních materiálů, tak popisuje pozoruhodnou produkční historii snímku, jenž vznikal krátce po zřízení Správy Produkčního kodexu v roce 1934, a zároveň může sloužit jako případová studie poukazující na komplikovanou otázku autorství v hollywoodské studiové éře. Pokud se zajímáte o klasický Hollywood nebo o problematiku filmových adaptací, věřím, že to pro vás může být zajímavé čtení.
Článek je k zakoupení zde, zanedlouho bude dostupný i z databáze EBSCO.
O posledním filmu Davida Finchera se toho stihlo napsat už hodně. Sám jsem se zúčastnil premiérového podcastu časopisu Film a doba, kde jsem nad výsledkem vyjádřil své zklamání. Jedním z důvodů je i způsob, jakým je v Mankovi vykresleno prostředí filmového průmyslu. Jak ve svém článku pro prosincové číslo magazínu Sight & Sound výstižně popsala Farran Smith Nehme, film totiž „utvrzuje mýtus studiového Hollywoodu jakožto místa zabydleného idioty“.1 Pro mě je zajímavé, že svou roli v tom sehrává i postava založená na producentovi Davidu O. Selznickovi, kterému se dlouhodobě věnuji.
Selznick ztvárněný australským hercem Tobym Leonardem Moorem je v Mankovi jedním z reprezentantů hollywoodské smetánky. Kouří drahé doutníky, chodí na večírky k Williamu Randolphu Hearstovi a společně se svými kolegy z vysokých hollywoodských kruhů prosazuje zpátečnickou politickou agendu, což se nejvíce projeví během kalifornských guvernérských voleb z roku 1934, kde proti sobě stanuli republikán Frank Merriam a spisovatel Upton Sinclair, který bojoval v barvách demokratů s programem End Poverty in California. Film ukazuje, že filmoví producenti a mocní šéfové studií byli velmi vzdálení obyčejným lidem a nerozuměli jejich potřebám a tužbám. Naopak využívali své moci nad veřejností k tomu, aby zmanipulovali výsledky voleb ve prospěch jim nakloněného konzervativního Merriama.
Toby Leonard Moore jako David O. Selznick v Mankovi
Ideovými oponenty této hollywoodské vrchnosti jsou v Mankovi scenáristé v čele s titulním Hermanem Mankiewiczem. Je sice ukázáno, že se svým způsobem zaprodali systému, protože se bezskrupulózními magnáty nechávají zaměstnávat, ale za všech okolností si udržují cynický humor a nadhled a když je potřeba, jsou připraveni rebelsky se vzepřít. Mank jistě není vzorem ctnosti – je to nenapravitelný alkoholik a gambler, čímž přináší starosti své manželce („poor old Sara“), ale jeho morální kompas je nastavený správným směrem. Scénář Jacka Finchera, režisérova otce, legendárnímu scenáristovi rozhodně nestaví pomník, ale na druhou stranu různými prostředky zajišťuje, aby divácká loajalita byla vždy na jeho straně. Veškeré jeho výstřelky jsou vykresleny jako součást jeho rošťáckého charakteru. Na druhé straně Irving Thalberg, Louis B. Mayer a David O. Selznick vyznívají jako chladní podnikatelé bez morálních zábran.
Pokud si vybavuji správně, Selznick se objevuje ve třech výraznějších scénách. Je jedním z hostů večírku v luxusním sídle Williama Randolpha Hearsta v San Simeonu, ale zde většinu doby pouze naslouchá názorovým výměnám Manka a jeho protivníků. Ještě předtím ho můžeme vidět během konference se scenáristy, kteří v jeho kanceláři ve společnosti Paramount (za přítomnosti režiséra Josefa von Sternberga) fabulují zcela nepravděpodobný námět k filmu. Producent je zde nepochybně vylíčen jako intelektuálně podřadný jedinec, když se musí ptát na význam slova „fabricated“ a nakonec ani neprokoukne, že Mank, Ben Hecht, Charles MacArthur a další scenáristické superstars si svůj hybrid Frankensteina a Vlkodlaka (jejich vlastní příměr) vymýšlejí na místě. (Scéna se podle titulku odehrává v roce 1930, kdy ani jeden film společnosti Universal ještě nebyl na světě – Vlkodlak /The Wolf Man/ dokonce vznikl až v roce 1941.)
Selznick a „Joe“ von Sternberg
V druhé polovině filmu se Mank a DOS setkávají na pohřbu Irvinga Thalberga (zemřel v září 1936). Selznick už tou dobou dohlíží na chod vlastní společnosti a Mankovi nabídne spolupráci. Ukáže se ale, že to je jen planý slib, aby řeč nestála: Mank totiž producentovi v reakci oznamuje, že tutéž nabídku od něj dostal již v minulosti (u jiného pohřbu) a když jí chtěl využít, nedokázal se dostat dál než k sekretářce jeho sekretářky. Selznick si to vyslechne a se slovy „Is that right? Good to see you, Mank“ odejde.
Selznick a Mank v podání Garyho Oldmana
Nejsem naivní: od nákladného biografického filmu nečekám lpění na faktech, ale přesto mě mrzí, když přibyde další titul do už tak rozsáhlé skupiny filmů vykreslujících hollywoodské producenty jako negramotné hlupáky, které nezajímalo nic jiného než vlastní prospěch. Selznick byl přitom mimořádně sečtělý a vzdělaný, měl všestranné nadání (mj. psal také scénáře) a, ač zapřisáhlý republikán, v mnoha otázkách zastával dosti liberální názory. Co se týče jeho vztahu k Mankovi, minimálně v průběhu 30. let patřili k dobrým přátelům (z toho, co vím, měl Selznick mnohem blíž k Mankiewiczovi než k Hearstovi) a v roce 1933 mu pomohl k prestižní a dobře placené pozici u MGM (o něco později se zasloužil také o angažování jeho bratra Josepha).2
Docela by mě zajímalo, jestli se někdo odhodlá k natočení životopisného filmu o Selznickovi. Dramaticky vděčného materiálu by bylo více než dost. Na IMDb je k dohledání profil připravovaného televizního filmu v režii Orena Movermana a produkci Bena Stillera. Poslední aktualizace ale proběhla před více než čtyřmi lety a kdo ví, jestli na něm někdo ještě pracuje…
P.S.: Přeci jen pozitivnější obraz Selznicka a jeho role v tvůrčím procesu nabízí televizní film The Scarlett O’Hara War (1980) o vzniku Jihu proti Severu a obsazování hlavní ženské role. Producenta si zahrál Tony Curtis.
Citované zdroje: 1. Farran Smith Nehme, The Gilded Cage: Herman J. Mankiewicz in Hollywood, Sight & Sound, vol. 30, no. 10 (December 2020), 43. 2. K tomu viz Sydney Ladensohn Stern, The Brothers Mankiewicz: Hope, Heartbreak, and Hollywood Classics, Jackson: University Press of Mississippi, 2019, 110.
Na právě skončeném 8. ročníku Noir Film Festivalu jsme slavnostně pokřtili blu-ray s legendárním filmem Sladká vůně úspěchu (Sweet Smell of Success), v němž v režii Alexandera Mackendricka excelují Burt Lancaster a Tony Curtis. Po loni vydané Rebecce (1940) Alfreda Hitchcocka a Davida O. Selznicka tak jde již o druhý vydavatelský počin ve společné edici Noir Film Festivalu a společnosti Art4Film, která by měla do českého prostředí přinášet noirové či alespoň noirem načichlé filmy v prvotřídní obrazové kvalitě a nadstandardním provedení. Drama z novinářského prostředí je na disku doplněno třičtvrtěhodinovým dokumentem Mackendrick – The Man Who Walked Away (1986) a v bookletu najdete informativní esej od mojí kolegyně Jany Bébarové.
Vydání Sladké vůně úspěchu přichází v době, kdy v důsledku koronavirové krize závratně roste počet předplatitelů mainstreamových i artových streamovacích služeb, jako jsou Netflix, Apple TV, Amazon Prime, MUBI, Curzon a další. Již dlouho předtím jsem ale u řady lidí ve svém okolí registroval skepsi, když se nějakým způsobem dozvěděli, že s manželkou stále ještě vlastníme DVD a blu-raye a dokonce si do sbírky pravidelně dokupujeme další disky. Často v tomto kontextu slýcháme názor, že „všechno je přece na internetu“ a vlastnění fyzických nosičů s filmy je jen přežitek z minulosti a zbytečná manýra cinefilů (to už je spíše moje interpretace).
Jsem ale přesvědčený, že k zachovávání a postupnému doplňování filmotéky máme dobré důvody. Tak předně, rozhodně není pravda, že by na internetu bylo „všechno“. Ilegální či pololegální zdroje ponechám stranou, bavíme se o způsobu, jak se k filmům dostat zákonnou cestou. Protože se zajímám především o starší zahraniční filmy, budou se moje příklady ubírat tímto směrem.
Placené streamovací služby zpřístupňují jen to, co je ekonomicky lukrativní, což většinou znamená nové či nedávné filmy a seriály. Zatímco před takovými deseti lety jste na Netflixu mohli narazit na desítky hollywoodských filmů z 30. a 40. let, dnes to budou spíše výjimky. Většinu nabídky tvoří filmy a pořady americké výroby z posledních několika málo let. Podobně se to má s dalšími platformami, jež jednoduše (a logicky) uspokojují většinovou poptávku, která se se staršími filmy příliš nepotkává. Ojedinělé pokusy oslovit publikum klasických či artových filmů skončily většinou neúspěchem (krach streamovací služby FilmStruck, kterou po dvou letech existence utnula mateřská společnost WarnerMedia), jsou svým fungováním velmi specifické (MUBI, kde je v nabídce v jeden moment vždy jen 30 filmů) nebo nejsou v našem teritoriu oficiálně dostupné (Criterion Channel, BFI Player, totéž platilo pro již zmíněný FilmStruck). Divák preferující klasickou kinematografii a toužící dostat se k vytouženým obsahům legálním způsobem má tedy poměrně těžkou pozici.
DVD a blu-raye, které sami vlastníte, jsou přístupné okamžitě, bez jakéhokoliv omezení, a jejich přehrání není závislé na stabilnosti a rychlosti vašeho internetového připojení. Disky zpravidla nabízejí filmy ve vynikající kvalitě, s profesionálními titulky (pokud jsou součástí výbavy), které sedí a není nutné je složitě přečasovávat. Řada edic (Criterion Collection, která naštěstí už nějakou dobu zásobuje i region B, tedy Evropu, je v tom již léta vzorem) navíc filmy doplňuje množstvím bonusů, které nejčastěji tvoří filmy o filmu, dokumenty, rozhovory, trailery, audio komentáře, psané eseje apod., které jinde nenajdete. Dostupnost, kvalita, bonusová výbava – to jsou tři důvody, proč podle mě stojí za to do DVD a blu-rayů stále investovat.
Čtvrtý důvod se týká starosti o budoucnost, kterou čím dál intenzivněji pociťuji. Jestliže DVD a blu-ray trh s „archivními“ filmy zkolabuje, obávám se, že to povede k postupnému znepřístupňování filmového dědictví. Velké, ziskem poháněné společnosti, které většinově vlastní archivy starých filmů, už teď mají jen malý zájem na tom, aby o ně řádně pečovaly a uváděly je v jakékoliv podobě do oběhu. Važme si proto aktivit vydavatelů, jako jsou Criterion, Eureka, Arrow Films, BFI a další, díky kterým je nabídka filmů zatím relativně bohatá.
Pokud stojíte o to, aby se i v našem českém prostředí čas od času objevovaly vynikající (noirové) filmy v blu-ray kvalitě, podpořte snahu nás a zejména nadšence Alana Záruby z Art4Film koupí Sladké vůně úspěchu, Rebeccy či nejlépe obou. Získáte vynikající filmy a zároveň vás může hřát pocit, že jste přispěli k zachování edice, která má (alespoň podle mě) smysl. Další informace a seznam prodejních míst brzy hledejte na webu Art4Film.
