Článek byl původně publikován v časopise 25fps a je zde přetištěn se souhlasem redakce.

Der Film ist für mich der intensivste Exponent modernen Lebens, darum liebe ich den Film und habe mich ihm mit Haut und Haar verschrieben. (Robert Land, 1928) / Film je pro mě nejintenzivnějším projevem moderního života, proto film miluji a cele jsem se mu oddal. (Robert Land, 1928)

Dějiny evropské kinematografie jsou plné osobností, které nezapadají do zavedených škatulek a kategorií (ať už jsou tyto škatulky národnostní, rasové, náboženské, genderové nebo ryze estetické povahy), a proto se na ně často zapomnělo. Jednou z nich je režisér Robert Land (roz. Liebmann), rodák z Kroměříže, který se dokázal prosadit ve filmovém průmyslu výmarského Německa, ale nakonec se tam kvůli svému židovskému původu stal nežádoucí osobou. Nevyhnutelný návrat do vlasti ale bohužel neměl dlouhého trvání, neboť ani v Československu druhé poloviny 30. let nebyl německy hovořící umělec vítán. Následující text vychází z prezentace představené na konferenci Nechtěný rodák Robert Land, která se konala v září 2020 v Muzeu Kroměřížska pod záštitou Velvyslanectví Státu Izrael v ČR.

Robert Land se narodil 13. července 1887 v Kroměříži (něm. Kremsier) jako Robert Liebmann. Jeho otec Karel (Karl) pocházel z Nitry, matka Henriette (rozená Wolfová) z Fulneku. Robert byl nejmladším z šesti dětí, z nichž dvě pocházely z Karlova předchozího manželství. Rodina byla židovského původu, což, jak můžeme s vědomím dalšího historického vývoje vytušit, sehrálo v životě jejích členů důležitou roli.

Karel Liebmann vlastnil obchod s látkami na kroměřížském Velkém náměstí. (Dnes má jeho tehdejší působiště, měšťanský dům U Zlatého slunce, status kulturní památky.) Až do jeho smrti v roce 1901 tedy byla rodina, zdá se, dobře zaopatřená. Robert úspěšně ukončil gymnázium a poté nastoupil na Vídeňskou univerzitu ke studiu germanistiky a dějin umění. Ve Vídni navštěvoval také hereckou školu a v roce 1911 debutoval na zdejší Rezidenční scéně. Vedle divadla se Robert již před válkou začal zajímat o film. Začal krátkými poloamatérskými snímky ve vlastní produkci (za tím účelem založil firmu Preiss-Film), ale jeho další tvůrčí rozvoj zbrzdila válka a vojenská služba. Po roce 1918 se k filmu vrátil a věnoval se mu naplno na úkor divadla. V tomto období mimo jiné napsal scénář k filmu Židovka z Toleda pro vídeňskou společnost Helios-Film. V roce 1923 se ve Vídni oženil s Irmou Ledererovou, která zůstala jeho životní partnerkou až do jeho smrti v roce 1940.

Hned na začátku kariéry režisér přijal umělecké jméno Robert Land, aby nedocházelo k záměně s proslulým německým scenáristou a filmovým kritikem (taktéž židovského původu) Robertem Liebmannem, který se později podílel například na scénáři k filmu Modrý anděl (1930).

Podle IMDb je Land jako režisér podepsán pod 33 filmy, z toho většina vznikla v krátkém období let 1927 až 1931, kdy působil v Berlíně. V drtivé většině jsou jeho snímky nedostupné: neexistují na digitálních nosičích a na festivalech a přehlídkách se promítají jen výjimečně. Přelomovou událostí byla v tomto směru výběrová retrospektiva Landovy tvorby uspořádaná Rakouským filmovým archivem v roce 2016 v rámci tradičního Viennale. Celkem bylo při této příležitosti odpromítáno 13 Landových filmů, z toho pět němých s živým elektronickým hudebním doprovodem. Zastoupeny byly i dva pozdní tituly československé výroby, Jana (1935) a Panenka (1938). Následující přehled Landovy tvorby je nevyhnutelně torzovitý, neboť jen v několika případech vychází z mé vlastní divácké zkušenosti. Namísto toho jsem se musel při sběru informací opírat o dobové synopse nebo další, většinou velmi kusé, poznámky v tisku či v online prostoru.

Do poloviny 20. let Land svázal své profesní působení s Vídní. Ačkoliv byl ve vídeňském bytě registrován až do roku 1929, již o čtyři roky dříve přesídlil do Berlína, kde se dočkal svých největších tvůrčích úspěchů. Naproti tomu jeho rakouské filmy natáčené v raných 20. letech podle všeho velký ohlas nezaznamenaly, což platí i pro adaptaci románu Emila Klägera Pelechy bídy a zločinu realizovanou v roce 1920 pod názvem Z tajů podzemního velkoměsta. Kläger ještě jako reportér dokumentoval odvrácenou stranu Vídně – život bezdomovců či nezaměstnaných, kteří velkou část života trávili doslova pod zemí v kanálech (což je prostor známý také ze slavného filmu noir Třetí muž /1949/). Tuto svou novinářskou zkušenost (podepřenou i fotodokumentací) přetavil v román, který poprvé vyšel v roce 1908. Má jít o příběh mladého muže se skvělými vyhlídkami, který se ale dostane na scestí a nenajde z něj návratu. Landova adaptace akcentovala sociální rovinu látky a měla sloužit jako odstrašující příklad pro mládež. Snímek vznikal v bouřlivé době vzestupu socialismu, epidemie tuberkulózy a všudypřítomné sociální a finanční krize (nezaměstnanost, chudoba, nedostatek bytů) a snad i z toho důvodu měl údajně potíže s cenzurou, než se nakonec dostal do distribuce. Dnes je bohužel považován za ztracený.

O dva roky později Land režíroval film Der Rosenkreuzer, kostýmní příběh z 18. století (natáčený mj. ve vídeňském Belvederu a na dalších historických místech) o spiknutí proti osvícenským reformám Josefa II. Pro vlastní soukromou filmovou společnost Robert Land – Verleihung und Vertrieb und Herstellung von Filmen připravil tragický příběh Kletba (1924), který poskytl vůbec první roli pozdější hvězdě Lilian Harvey. Snímek je zasazený do prostředí varšavského ghetta a vypráví o mladé Židovce, která se vzepře rodinné tradici, čímž ale pouze způsobí smrt své šokované matce, jež se kvůli ní utopí.

Po příchodu do Německa se Land soustředil na melodramata, veselohry či (po nástupu zvuku) na filmové operety. Často se jednalo o snímky s hvězdným nebo minimálně z dnešního pohledu zajímavým obsazením – v titulcích najdeme (často i opakovaně) jména jako Harry Liedtke, Marlene Dietrich, Oscar Marion, Liane Haid, Lil Dagover, Henny Porten, Fritz Kortner, William Dieterle (pozdější slavný hollywoodský režisér), Hans Albers, Käthe von Nagy a další. Land se v Berlíně přelomu 20. a 30. let stal často využívaným režisérem, který se mohl spolehnout na technicky skvěle vybavené ateliéry a vysokou řemeslnou úroveň svých spolupracovníků. Výmarská kinematografie byla v této době na kreativním vrcholu nebo, po odchodech Murnaua, Leniho či Lubitsche do Hollywoodu, těsně za ním. Jak ale výmluvně ukazuje seriál Babylon Berlín (2017–2022), šlo také o politicky nahnuté období, kdy některé skupiny obyvatelstva začaly pociťovat nejistotu, co se bude dít dál.

Land spolupracoval se zavedenými berlínskými společnostmi, ale některé snímky natočil i ve vlastní produkci pro firmu Super-Film provozovanou s režisérským kolegou. V letech 1926 až 1928 realizoval mimo jiné následující tituly: drama s Liane Haid Švarný princ (1926); příběh ze zákulisí dvorních kruhů Šlechtic a žena z lidu (1927) s Liane Haid a Oscarem Marionem; drama Dáma ve fraku (1927) o právničce, která pomáhá klientkám zbavit se nemilujících manželů, sama ale musí kvůli britskému občanství svolit k fiktivnímu manželství; nebo veselohru Dvě rudé růže (1928, opět s Haid a Marionem), v níž bohatý obchodník a hudební skladatel usilují o srdce pohledné květinářky. V roce 1928 cenzurní úřad v Berlíně prohlásil, že tento film má potenciál poškodit morální vývoj publika a až příliš vzrušit jeho fantazii.

V německo-rakouské koprodukci vznikla adaptace novely Felixe Saltena z roku 1902 Die Kleine Veronika (1929), která Landovi poskytla příležitost vrátit se do Vídně. Jedná se o příběh tyrolské dívky, která cestuje do Vídně za svou tetou, ale brzy poznává, že městský život není tak bezstarostný a plný lesku, jak očekávala (ukáže se například, že teta provozuje nevěstinec). Pro snímek byly natočeny dva závěry – v jednom dívka spáchá sebevraždu, v tom druhém ji z Dunaje vyloví její spolužák ze školy. Dobový tisk oceňoval, že film zpracovává odvážné téma, ale nečiní to laciným či bulvárním způsobem. Film byl dlouho považován za ztracený a teprve nedávno vyšlo najevo, že jeho kopie byla ve Francii založena pod chybným názvem. Materiál by zrestaurován Rakouským filmovým archivem a následně byl představen na již zmíněné Landově retrospektivě v roce 2016 i jinde po světě, například v kině Britského filmového institutu v Londýně. Film je ceněn jednak pro civilní herectví a jednak pro mimořádné vizuální kvality, zejména pro působivé a z historického hlediska hodnotné zobrazení Tyrolských alp a zábavního parku Prater v podobě na konci 20. let minulého století.

Za další vrchol Landovy kariéry je možné považovat spolupráci s herečkou Marlene Dietrich. Panuje mýtus, že Dietrich byla objevena režisérem Josefem von Sternbergem a představena publiku ve filmu Modrý anděl. Role zpěvačky Loly Loly byla jistě výrazná a zaručila herečce mezinárodní pozornost, ale doma v Německu byla známá již dříve, a to i díky dvěma Landovým filmům, Princezna Olala (1928) a Já líbám ručku vám, madam (1929). Zatímco v prvním jmenovaném ztvárnila jen vedlejší roli, v tom druhém je již její přítomnost nepřehlédnutelná. Jedná se o velmi povedený pozdní němý film se synchronizovanou titulní písní, která se v roce 1928 stala v interpretaci Richarda Taubera velkým hitem. Dietrich v něm hraje čerstvě rozvedenou Pařížanku Laurence, která vodí za nos korpulentního nápadníka a zároveň naváže vztah s okouzlujícím číšníkem Jacquesem (populární Harry Liedtke), jenž ovšem před ní své povolání zamlčí a představí se jako vévoda Lerski (kterým skutečně je, jen již dávno přišel o své bohatství i společenský status). Když se Laurence dozví pravdu, Jacquese nemilosrdně opustí a vysměje se mu. Nakonec však podlehne jeho šarmu a vrátí se k němu. Film se v Německu stal velkým hitem a po hereččině mezinárodním průlomu v Modrém andělovi byl distribuován i v USA.

Podle všeho firma Super Film do hlavní ženské role prosazovala jiné kandidátky, ale Land trval na Marlene Dietrich, a to i „přes varování a protesty produkční a distribuční společnosti“. Herečka pod Landovým vedením svým způsobem imitovala typ ženy vamp spojený s Gretou Garbo, která již v té době dosáhla mezinárodního věhlasu. Laurence je atraktivní mladá žena obklopená tajemstvím a luxusem, které muži kolem nekontrolovaně podléhají. Někteří komentátoři tento aspekt tvůrcům vyčítali, neboť si nepřáli pouhou kopii zahraničí hvězdy. Na druhou stranu ale stejná skutečnost dost možná přilákala zájem Hollywoodu. Dietrich se v podobné poloze osudové ženy objevila i v dalších třech filmech z téhož roku a teprve poté v Modrém andělu, který její pozici nové hvězdy definitivně potvrdil.

Příchod zvuku pro Landa podle všeho nepředstavoval velký problém. V letech 1930 a 1931 realizoval romantické drama Láska a šampaňské (1930), v němž jsou matka a dcera zamilovány do stejného muže v podání Ivana Petroviče; operetu Vídeňské milkování (1930) se spletitou romantickou zápletkou, která vznikla v německé a francouzské jazykové verzi; drama ze života artistů Kejklíři (1930); Bojkot (1930), příběh studentů prestižního berlínského gymnázia v absolventském ročníku a jejich třídního učitele, který je učí o humanismu a toleranci tváří v tvář šikaně (v menší roli se zde objevil Max Schreck, představitel hraběte Orloka v Upírovi Nosferatu); psychologické drama 24 hodin ze života ženy (1931), kde žena v podání Henny Porten po smrti milovaného manžela cestuje kolem Středozemního moře a straní se společnosti až do doby, kdy v Monte Carlu podlehne šarmu hazardního hráče; a satiru na byrokracii a posedlost tituly Víkend v ráji (1931).

Po roční přestávce ještě Land dokončil film Císařští myslivci (1933), v němž se rakouský aristokrat vrací z amerického exilu a přidává se ke dvěma přátelům, kteří odcházejí bojovat na frontu ve světové válce. Film však už doplatil na měnící se politické klima a až do roku 1945 byl v Německu zakázán. Po Hitlerově nástupu k moci již pro Landa nebylo možné nadále setrvávat v Berlíně, a proto se vrátil do Československa. Důvodem byl nejen jeho židovský původ (i když by stačil), ale také autorství pacifistického filmu Primanerliebe z roku 1927.

V Praze se Landovi nepodařilo najít práci, a proto rok pobýval v Itálii, kde se podílel na filmu Melodrama (1933), remaku dva roky staré německo-francouzské komedie. Po několika měsících se vrátil zpět a byl zaměstnán firmou Meissner. Jako potíž se v napjaté společenské atmosféře 30. let ukázala skutečnost, že Land neměl československé občanství a místo toho byl oficiálně občanem Rakouska. V místě svého rodiště, tedy v Kroměříži, proto požádal o přijetí do obecního svazku, což byla podmínka žádosti o státní občanství, ale jeho žádost byla v souladu s platnými zákony, dosavadní praxí a zájmy města zastupitelstvem zamítnuta.

Mezitím Land v Československu pracoval na třech filmech, které se vždy dočkaly české i německé jazykové verze. Sentimentální drama Jana (1935) společnosti Meissner provázely velké kontroverze – česká verze byla považována za příliš německou a naopak. Dále se řešila autorská otázka. Spor mezi Emilem Synkem a Robertem Landem se dostal až k soudu, který rozhodl, že autorem námětu a scénáře je Synek, což mnozí česky píšící komentátoři ocenili. I poté ale panovaly pochybnosti o autorském vkladu obou, což poznamenalo debatu v tisku i divácké přijetí. Na filmu se nevyhnutelně podepsalo to, že vznikal v turbulentní době, která se vyznačovala rostoucími protiněmeckými, ale i antisemitskými výpady.

Jana vypráví příběh selské dívky (Helena Bušová /vl. jménem Buschová/ v jediné hlavní roli kariéry a Leny Marenbach) rozpolcené mezi dvěma znesvářenými bratry (v české verzi je hráli Zdeněk Štěpánek a Ladislav Boháč). Tvůrci využili venkovské a v menší míře i městské lokace – natáčelo se v Praze a na Šumavě, tedy v oblasti Sudet. S výsledným tvarem – jakousi variantou Heimatsfilmu – se mělo dle příslušné verze identifikovat české i německé publikum. Tentýž námět se stejnými postavami a ve stejném prostředí, zpracovaný totožným způsobem, měl být paradoxně akceptován jako výraz svébytného národního folkloru ve dvou jazykové a kulturně odlišných kontextech. Land se podílel na české verzi a samostatně režíroval paralelně vznikající verzi německou (v česko-rakouské produkci) pod názvem Jana, das Mädchen aus dem Böhmerwald. V jejích titulcích ovšem nemohl být kvůli svému židovskému původu uveden. Snímek provázela poměrně silná promo kampaň a byl nasazen ve velkém počtu kin. Dočkal se ale spíše odmítavých reakcí – jak kvůli realizačním nedostatkům, tak kvůli zmiňovaným zákulisním tahanicím. A. M. Brousil pro časopis Venkov (9. 10. 1935, s. 5) o české verzi napsal, že herecké výkony (Štěpánek, Bušová, Boháč) jsou velmi dobré, naopak režii a hudbu hodnotil jako neuspokojivé. Jiné ohlasy kritizovaly melodramatičnost a nepřirozeně znějící dialogy. Ti, kteří Janu viděli jako Landovo dílo, ji vnímali jako progermánský titul, a naopak Němci „svou verzi“ četli jako propagaci české kultury. Na recepci se tak podepsala vzájemná podezřívavost vyplývající z dvojjazyčné povahy látky a napjaté dobové atmosféry. Možná i z těchto důvodů byla Jana dlouho nedostupná a v televizi se objevila až v roce 2011.

Land byl politicky motivovanou kampaní kolem Jany silně postižen. V Německu musel být jeho vklad smazán, protože byl Žid, zatímco v Československu byl považován za nežádoucí osobu, protože se údajně jednalo o „německého přistěhovalce“. Jako německy mluvící Žid se najednou ve zjitřené atmosféře, kterou provázelo zkratkovité myšlení, ocitl jako člověk bez domova – všeobecně nechtěný a odmítaný element.

Po Janě Land režíroval německou verzi filmu Sextánka (1936), která dostala název Arme kleine Inge (dále je někdy uváděna pod alternativními tituly Erste Liebe a Die Sextanerin). Románová předloha Viléma Neubauera byla zpracována už v němé éře, nově se scénáře a režie českojazyčné verze ujal Svatopluk Innemann. Romantické melodrama vypráví o rodiči přehlížené studentce dívčího gymnázia, která se zamiluje do mladého učitele a poety. Okolí její náklonnosti ale nepřeje, což dokonce vede k pokusu o sebevraždu. Titulní ženskou roli ztvárnila Hana Vítová, respektive Ellen Schwanneke, učitele hrál v obou častý představitel milovníků („český Rudolph Valentino“) Rolf Wanka. Pozoruhodné je, že v německé verzi sice postavy mají německá jména a místo o Němcové a Vrchlickém se ve škole učí o Goethovi, nicméně exteriérové záběry dávají jasně najevo, že dějištěm zůstala Praha. Divák tak může snadno nabýt dojmu, že Němci si naši vlast přivlastnili či ji přímo okupují.

Landovým posledním filmem v kariéře se stala Panenka s Věrou Ferbasovou premiérovaná na konci března 1938. Snímek vznikl podle původního námětu a scénáře spisovatele Jana Grmely a byl realizován společností Metropolitan-Film v barrandovských ateliérech (s využitím exteriérových záběrů pořízených mj. v Karlových Varech). Německojazyčná verze vnikla pod názvem Robot Girl Nr. 1 s Wilmou Tatzel v hlavní roli. Jako režisér je pod ní oficiálně podepsán Josef Medeotti-Boháč, ale je vysoce pravděpodobné, že právě ji měl na starosti němčinu bravurně ovládající Land. U obou verzí dělal kameru Ferdinand Pečenka. Robot Girl Nr. 1 je vůbec poslední jazykovou verzí českého filmu, která byla u nás vyrobena (v Německu ani v Rakousku se pravděpodobně nakonec kvůli politickému vývoji vůbec nehrála, dnes je považována za ztracenou).

Snímek se může opřít o netypickou zápletku (podle některých se sci-fi prvky), kdy se chudá dívka nechá zaměstnat jako robotická manekýna. Do této premisy je zakomponována obligátní romantická linka a dokonce i detektivní motiv. V dochované české verzi mohla hvězdná Věra Ferbasová uplatnit nezvyklý herecký projev sestávající z roboticky sekaných pohybů či strojově zadrhávané řeči (a zpěvu). Motiv konfliktu se svým „vynálezcem“, jemuž se žena-stroj pokouší vzpírat, připomíná některé prvky z němé německé kinematografie, například z Metropolis (1927) Fritze Langa nebo Panenky (1919) Ernsta Lubitsche. Film nebyl přijat příliš vřele, většina kritiků je považovala za lacinou komedii s nevyužitým situačním humorem. Podle Národního osvobození (3. 4. 1938, s. 12) jsou nápady scenáristů „mělké, většinou odjinud odkoukané, a herecky film neuspokojuje, neboť kromě Věry Ferbasové (…), roztomilé ve scénách, kdy se vydává za loutku, bezradné však všude tam, kde je odkázána jen sama na sebe, a Jiřího Dohnala (…) jsou ostatní postavy děje buď neživotně ztrnulé (J. Gruss i Z. Hora) nebo nepříjemně karikované (S. Svozilová a S. Neumann). Film, jehož autorem je režisér Rob. Land, dbá však zákonů vkusu, což je jeho kladem.“

Tím se Landovo působení u filmu uzavřelo. Ještě před kino premiérou Panenky si režisér opatřil cestovní povolení a odjel s manželkou do Francie. Později téhož roku se vrátil, ale mezitím došlo v Československu k vyostření protižidovské atmosféry, Land se dostal na černou listinu a čelil útokům v tisku. Na začátku září tedy do Francie odcestoval znovu. V Paříži se pokusil získat vízum do USA, ale neuspěl. Nepodařilo se mu ani najít si zaměstnání a brzy se dostal do finančních těžkostí. Aby měli s manželkou co jíst, půjčil si Land peníze od organizace asistující uprchlíkům Comité d’assistance aux réfugiés (C.A.R.). V téže době zažádal o místo v československých legiích, ale byl odmítnut kvůli vysokému věku (bylo mu čerstvě 50 let). Poslední psaná zmínka pochází ze 7. ledna 1940 – Land v dopise adresovaném C.A.R. popisuje svůj strastiplný exil a opět žádá o finanční pomoc do doby, než získá povolení k cestě do USA. Na tu už ovšem nedošlo. Land podle úředních dokumentů zemřel v Paříži 12. října 1940 v nemocnici, příčina smrti je neznámá. Pohřben byl o tři dny později.

Některé zdroje uvádějí, že po okupaci Československa byl Land internován a zavražděn nacisty v některém z koncentračních táborů. Zdrojem zmatků je nejspíše skutečnost, že režisérův jmenovec, scenárista Robert Liebmann, skutečně zahynul v Osvětimi v červenci 1942. Land byl sice deportace ušetřen, ale šťastnějšího konce se bohužel nedočkal…

Poznámka k použitým zdrojům:

Land má na Wikipedii vytvořený kvalitně zpracovaný medailonek, který se v některých klíčových momentech opírá o archivní dokumentaci. Nejsouvislejší text, který představuje Landovu profesní kariéru, jsem našel v dějinách rakouské kinematografie, které pod názvem Das tägliche Brennen: eine Geschichte des österreichischen Films von den Anfängen bis 1945 sestavili Elisabeth Büttner a Christian Dewald. Kniha je dostupná například v Rakouské knihovně Slezské univerzity v Opavě. Informace o spolupráci s Marlene Dietrich jsem čerpal mimo jiné z knihy Dietrich Icon (ed. Gerd Gemünden a Mary Desjardins), citace o obsazování role v Já líbám ručku vám, madam pochází z příspěvku Josepha Garncarze „Playing Garbo: How Marlene Dietrich Conquered“ (s. 106). Synopse Landových nedostupných snímků jsem přebíral mj. ze stránek projektu Filmové Brno a webových stránek přehlídky Viennale. Poměrně rozsáhlý text k filmu Die Kleine Veronika je k dispozici zde. Informace o přijetí československých filmů v dobovém tisku jsem čerpal z periodik dostupných ve studovně Vědecké knihovny v Olomouci. Nápomocna mi v tomto směru byla hesla v katalogu Národního filmového archivu Český hraný film II. (1930–1945). O filmu Jana napsal podrobnou a velmi zajímavou studii Kevin Johnson, viz „Čí je to heimat? Estetika a politika místa v jazykových verzích filmu Jana (1935/36)“, Iluminace, č. 1, 2008, s. 69–83. Za informace biografického charakteru vděčím Vítu Urválkovi a Davidu Ungerovi. Druhému jmenovanému také děkuji za pozvání na konferenci Nechtěný rodák Robert Land, která se uskutečnila 17. 9. 2020 v prostorách Muzea Kroměřížska. Během akce byla na fasádě Landova rodného domu na Velkém náměstí odhalena pamětní deska s životními daty.