O posledním filmu Davida Finchera se toho stihlo napsat už hodně. Sám jsem se zúčastnil premiérového podcastu časopisu Film a doba, kde jsem nad výsledkem vyjádřil své zklamání. Jedním z důvodů je i způsob, jakým je v Mankovi vykresleno prostředí filmového průmyslu. Jak ve svém článku pro prosincové číslo magazínu Sight & Sound výstižně popsala Farran Smith Nehme, film totiž „utvrzuje mýtus studiového Hollywoodu jakožto místa zabydleného idioty“.¹ Pro mě je zajímavé, že svou roli v tom sehrává i postava založená na producentovi Davidu O. Selznickovi, kterému se dlouhodobě věnuji.

Selznick ztvárněný australským hercem Tobym Leonardem Moorem je v Mankovi jedním z reprezentantů hollywoodské smetánky. Kouří drahé doutníky, chodí na večírky k Williamu Randolphu Hearstovi a společně se svými kolegy z vysokých hollywoodských kruhů prosazuje zpátečnickou politickou agendu, což se nejvíce projeví během kalifornských guvernérských voleb z roku 1934, kde proti sobě stanuli republikán Frank Merriam a spisovatel Upton Sinclair, který bojoval v barvách demokratů s programem End Poverty in California. Film ukazuje, že filmoví producenti a mocní šéfové studií byli velmi vzdálení obyčejným lidem a nerozuměli jejich potřebám a tužbám. Naopak využívali své moci nad veřejností k tomu, aby zmanipulovali výsledky voleb ve prospěch jim nakloněného konzervativního Merriama.

Ideovými oponenty této hollywoodské vrchnosti jsou v Mankovi scenáristé v čele s titulním Hermanem Mankiewiczem. Je sice ukázáno, že se svým způsobem zaprodali systému, protože se bezskrupulózními magnáty nechávají zaměstnávat, ale za všech okolností si udržují cynický humor a nadhled a když je potřeba, jsou připraveni rebelsky se vzepřít. Mank jistě není vzorem ctnosti – je to nenapravitelný alkoholik a gambler, čímž přináší starosti své manželce („poor old Sara“), ale jeho morální kompas je nastavený správným směrem. Scénář Jacka Finchera, režisérova otce, legendárnímu scenáristovi rozhodně nestaví pomník, ale na druhou stranu různými prostředky zajišťuje, aby divácká loajalita byla vždy na jeho straně. Veškeré jeho výstřelky jsou vykresleny jako součást jeho rošťáckého charakteru. Na druhé straně Irving Thalberg, Louis B. Mayer a David O. Selznick vyznívají jako chladní podnikatelé bez morálních zábran.

Pokud si vybavuji správně, Selznick se objevuje ve třech výraznějších scénách. Je jedním z hostů večírku v luxusním sídle Williama Randolpha Hearsta v San Simeonu, ale zde většinu doby pouze naslouchá názorovým výměnám Manka a jeho protivníků. Ještě předtím ho můžeme vidět během konference se scenáristy, kteří v jeho kanceláři ve společnosti Paramount (za přítomnosti režiséra Josefa von Sternberga) fabulují zcela nepravděpodobný námět k filmu. Producent je zde nepochybně vylíčen jako intelektuálně podřadný jedinec, když se musí ptát na význam slova „fabricated“ a nakonec ani neprokoukne, že Mank, Ben Hecht, Charles MacArthur a další scenáristické superstars si svůj hybrid Frankensteina a Vlkodlaka (jejich vlastní příměr) vymýšlejí na místě. (Scéna se podle titulku odehrává v roce 1930, kdy ani jeden film společnosti Universal ještě nebyl na světě – Vlkodlak /The Wolf Man/ dokonce vznikl až v roce 1941.)

V druhé polovině filmu se Mank a DOS setkávají na pohřbu Irvinga Thalberga (zemřel v září 1936). Selznick už tou dobou dohlíží na chod vlastní společnosti a Mankovi nabídne spolupráci. Ukáže se ale, že to je jen planý slib, aby řeč nestála: Mank totiž producentovi v reakci oznamuje, že tutéž nabídku od něj dostal již v minulosti (u jiného pohřbu) a když jí chtěl využít, nedokázal se dostat dál než k sekretářce jeho sekretářky. Selznick si to vyslechne a se slovy „Is that right? Good to see you, Mank“ odejde.

Nejsem naivní: od nákladného biografického filmu nečekám lpění na faktech, ale přesto mě mrzí, když přibyde další titul do už tak rozsáhlé skupiny filmů vykreslujících hollywoodské producenty jako negramotné hlupáky, které nezajímalo nic jiného než vlastní prospěch. Selznick byl přitom mimořádně sečtělý a vzdělaný, měl všestranné nadání (mj. psal také scénáře) a, ač zapřisáhlý republikán, v mnoha otázkách zastával dosti liberální názory. Co se týče jeho vztahu k Mankovi, minimálně v průběhu 30. let patřili k dobrým přátelům (z toho, co vím, měl Selznick mnohem blíž k Mankiewiczovi než k Hearstovi) a v roce 1933 mu pomohl k prestižní a dobře placené pozici u MGM (o něco později se zasloužil také o angažování jeho bratra Josepha).²

Docela by mě zajímalo, jestli se někdo odhodlá k natočení životopisného filmu o Selznickovi. Dramaticky vděčného materiálu by bylo více než dost. Na IMDb je k dohledání profil připravovaného televizního filmu v režii Orena Movermana a produkci Bena Stillera. Poslední aktualizace ale proběhla před více než čtyřmi lety a kdo ví, jestli na něm někdo ještě pracuje…

P.S.: Přeci jen pozitivnější obraz Selznicka a jeho role v tvůrčím procesu nabízí televizní film The Scarlett O’Hara War (1980) o vzniku Jihu proti Severu a obsazování hlavní ženské role. Producenta si zahrál Tony Curtis.

Citované zdroje:
1. Farran Smith Nehme, The Gilded Cage: Herman J. Mankiewicz in Hollywood, Sight & Sound, vol. 30, no. 10 (December 2020), 43.
2. K tomu viz Sydney Ladensohn Stern, The Brothers Mankiewicz: Hope, Heartbreak, and Hollywood Classics, Jackson: University Press of Mississippi, 2019, 110.