Před pár dny zemřel Kirk Douglas a já se jen těžko zbavuji pocitu, že klasický Hollywood je zase o kus vzdálenější. Nic na tom nemění skutečnost, že mu bylo neuvěřitelných 103 let.
Douglase bych bez váhání označil za jednoho z mých nejoblíbenějších herců. Ve filmech jako Šampion, Spartakus, Hrdinové z Telemarku nebo v celé řadě westernů, které během své dlouhé kariéry natočil, dokázal skvěle prodat svou mužnost a fyzickou zdatnost. Ještě raději jsem jej ale měl v rolích ambiciózních a charismatických, ale často také morálně ambivalentních či psychologicky zranitelných jedinců, kteří stojí sami proti společnosti nebo se vzpírají nepřízni osudu. Stačí si vzpomenout na Mladíka s trumpetou, Eso v rukávu, Detektivní příběh, Město iluzí, Žízeň po životě nebo Stezky slávy. I když se pravidelně objevoval po boku slavných kolegů a kolegyň, vždycky byl na plátně nepřehlédnutelný. Přestože hrál i v 70., 80. a 90. letech (a výjimečně i po roce 2000), své nejlepší období prožil mezi roky 1946 (kdy debutoval v Podivné lásce Marty Iversové) a 1965 (kdy do kin vstoupily filmy Po zlém a Hrdinové z Telemarku). Těžko uvěřit, že navzdory tolika památným rolím a výkonům byl jen třikrát nominován na Oscara a nikdy se mu nepodařilo zvítězit. Nejblíž k tomu měl patrně v roce 1957, kdy se o cenu ucházel díky hlavní roli v biografickém filmu o Vincentu Van Goghovi Žízeň po životě, ale Akademie tehdy (pro mě nepochopitelně) upřednostnila Yula Brynnera v muzikálu Král a já.
Můj obdiv si nezískal jen jako herec, ale také jako autor a producent. Jeho autobiografie The Ragman’s Son nabízí klasický příběh o tom, jak se ze syna chudého židovského emigranta stala hollywoodská hvězda, ale současně je v rámci žánru nezvyklá svou otevřeností a upřímností: Douglas rozhodně netrpěl nabubřelostí nebo sebeklamem a dokázal přiznat mnoho životních chyb. V pozdějších memoárech se zaměřil na své stáří, které ovlivnila tragická nehoda vrtulníku, v jejímž důsledku se silněji přimkl k judaismu a svému židovskému původu.
Ještě lépe jsem jej poznal, když jsem ve filmovém archivu ve wisconsinském Madisonu sbíral materiály k filmu Huga Haase Lizzie, který vznikl v produkci Douglasovy nezávislé společnosti Bryna Productions (založené v roce 1955 a pojmenované podle jeho matky). Lizzie patřila mezi její skromnější projekty a Douglas její vznik sledoval spíše zpovzdálí, ale několikrát musel zakročit – například když se objevil spor s konkurenční společností Twentieth Century-Fox, jež připravovala námětově podobný snímek Tři tváře Evy. V dopisech a interních memorandech na mě Douglas působil jako bystrý podnikatel a schopný vyjednavač, kterému ale nikdy nescházel smysl pro humor.
K záplavě vzpomínek na jednu z nejvíce fascinujících a nejdéle trvajících hollywoodských kariér se přidá i náš Noir Film Festival, který už v roce 2016 oslavil hercovu stovku projekcí Detektivního příběhu. Na srpen plánujeme další titul, jehož odhalení si ale necháme na později.