Obsazování role Scarlett O’Hara v Selznickově megalomanské adaptaci Jihu proti Severu (Gone with the Wind, 1939) bylo ostře sledovanou událostí, která se nakonec protáhla na více než dva roky. V lednu 1939 se veřejnost konečně dozvěděla, že žádanou úlohu získala pětadvacetiletá britská herečka Vivien Leigh, v Americe tehdy v podstatě neznámá. Bylo jasné, že účinkování v „největším filmu všech dob“ z ní udělá hvězdu první velikosti a velmi cenný artikl na trhu. Když se tato očekávání nadmíru vyplnila – mj. poté, co film pokořil veškeré kasovní rekordy a Leigh za svůj výkon získala Oscara – její „objevitel“ David O. Selznick doufal, že bude moci nadále z jejího úspěchu a nově nabytého hvězdného statusu těžit. Zapůjčil ji společnosti MGM pro romantické drama Valčík na rozloučenou (Waterloo Bridge, 1940), kde se objevila v tragické úloze po boku Roberta Taylora, ale další spolupráci znemožnila válka.

Leigh se společně s tehdejším manželem Laurencem Olivierem vrátila do Británie, kde se angažovala ve vlastenecké činnosti. Většinu energie věnovala práci pro divadlo a k filmu se vracela jen příležitostně. Po válce slavila další triumf – a zisk druhého Oscara – díky výkonu v Tramvaji do stanice Touha (A Streetcar Named Desire, 1951) podle slavné hry Tennesseeho Williamse. Zároveň však její osobní život a kariéru sužovaly psychické problémy (byla jí diagnostikována bipolární porucha osobnosti) a následky tuberkulózy, kterou prodělala v roce 1945. Když se nemoc po letech vrátila, mělo to pro herečku fatální následky. Vivien Leigh zemřela 6. července 1967 ve věku pouhých 53 let.

Přestože ve filmu ztvárnila méně než dvacet rolí a ty skutečně výrazné bychom spočítali na prstech jedné ruky, zanechala po sobě Leigh mimořádně silnou stopu, a to hlavně díky svým dvěma oscarovým výkonům v Jihu proti Severu a Tramvaji do stanici Touha. (Vzhledem k jejímu britskému původu je paradoxní, že v obou případech šlo o ryze americké postavy jižanských krásek /Southern Belle/.) Její přínos divadlu byl podobně nepřehlédnutelný, což dokazuje ohlas, kterého dosáhla v inscenacích Shakespearových a Shawových her, i zisk prestižní Tony Award za účinkování v muzikálu Tovarich (1963). Když věhlasné Victoria & Albert Museum (V&A) v Londýně před pěti lety získalo do úschovy pozůstalost Vivien Leigh, přivítala to řada badatelů a dalších zájemců o hereččin život a dílo jako skvělou zprávu.

Sbírka Vivien Leigh uložená ve V&A obsahuje stovky dopisů, deníky, návštěvní knihy a adresáře, scénáře, fotografie i knihy výstřižků. Většinu lidí bude jistě zajímat především obsáhlá korespondence s hercem Laurencem Olivierem, za nějž byla Leigh od roku 1940 do roku 1960 provdaná a s nímž sdílela nejen soukromí, ale i značnou část svých profesních aktivit.

Během dubnové návštěvy archivu jsem měl možnost nahlédnout do části korespondence, která se týkala hereččiny práce na Jihu proti Severu a jejího angažmá u Davida Selznicka. Zaujaly mě ale i dopisy, které si Leigh vyměňovala s režisérem Georgem Cukorem a které podávají důkaz o pevném přátelství, které se muselo zrodit během natáčení téhož filmu (než Cukora na Selznickův pokyn vystřídal Victor Fleming, s nímž už Leigh tak dobře nevycházela). Součástí sbírky jsou i titěrné diáře, do kterých si Leigh zapisovala plánované pracovní i soukromé schůzky. Badatelsky možná nejsou tolik cenné, ale držet je v ruce a uvědomit si jejich historii a účel má své neopakovatelné kouzlo. Naopak knihy výstřižků, které si Leigh podobně jako její kolegyně Ingrid Bergman s pomocí rodinných příslušníků a personálu pečlivě vedla, bohužel nebyly v době mé návštěvy k dispozici, a to z toho důvodu, že by se při manipulaci v čítárně mohly poškodit. Podle informací zaměstnanců archivu by ale v současné době měly procházet procesem digitalizace, takže je možné, že v dohledné době budou přístupné online, bez nutnosti absolvovat cestu do Londýna.

Pozůstalost Vivien Leigh je součástí hodnotné divadelní sbírky V&A a po objednání je dostupná v budově Blythe House, přibližně na hranici městských částí Hammersmith a Kensington a kousek od výstaviště Olympia. V čítárně platí přísná pravidla, ale dobrá zpráva je, že fotoaparát (pro pořizování snímků pro badatelské účely) je povolen. Webové stránky V&A jsou skvěle zpracované a najdete na nich všechno, co budete před návštěvou potřebovat, i spoustu informací navíc. Vedle praktických instrukcí (jak si zamluvit termín, co si vzít s sebou a co naopak nebrat, jak najít archiv…) obsahují i precizně zpracovaný inventář, takže už před samotnou návštěvou si můžete udělat velmi přesnou představu, jaké typy materiálů a v jakém rozsahu jsou vám k dispozici.

Sečteno podtrženo, bádání v divadelní sbírce V&A přináší samé radosti.

Kurátoři V&A se podíleli na čerstvé publikaci s názvem Vivien Leigh: Actress and Icon, kterou vydalo Manchester University Press. Prodává se za 20 liber a k dostání je například zde.