Archiv pro měsíc: Říjen 2017

Filmový archiv na Wesleyan University

2 komentáře

Po losangeleské Margaret Herrick Library a texaském Harry Ransom Center jsem v rámci svého aktuálního badatelského projektu zavítal i do Filmového archivu (Cinema Archives) při Wesleyan University. Wesleyan je soukromá vysoká škola v malém městě Middletown v centrálním Connecticutu. Zdejší filmový program patří k nejlepším v zemi, což je zásluha hlavně legendární filmové historičky Jeanine Basinger, autorky ceněných publikací A Woman’s View: How Hollywood Spoke to Women 1930–1960 (1993), Silent Stars (1999), The Star Machine (2007) nebo I Do and I Don’t: A History of Marriage in the Movies (2013). K žákům této dnes již jednaosmdesátileté – a stále velmi aktivní – univerzitní profesorky vedle řady úspěšných akademiků patří i scenárista Akiva Goldsman nebo režiséři Joss Whedon, Michael Bay a Paul Weitz. Jeanine Basinger je zároveň zakladatelkou zdejšího Filmového archivu, který v současné době umožňuje přístup k materiálům souvisejícím s životem a tvorbou Franka Capry, Clinta Eastwooda, Federica Felliniho, Elii Kazana, Martina Scorseseho, Gene Tierney nebo Raoula Walshe. Mě na Wesleyan přivedla sbírka soustředěná kolem herečky Ingrid Bergman.

Jak se uvádí na webových stránkách archivu, „Ingrid Bergman Collection je kompletním záznamem hereččina profesního i osobního života, počínaje jejími dětskými fotografiemi a deníky z období dospívání přes léta strávená v Hollywoodu a mezinárodní slávu až po závěr jejího života. Sbírka obsahuje scénáře, ocenění, portréty, fotografie rodiny a přátel, knihy výstřižků, kostýmy a oděvy, právní dokumenty, finanční záznamy, fotosky, výstřižky, negativy, dary a suvenýry a rozsáhlou korespondenci, která zahrnuje dopisy od osobností, mezi něž patřili Ernest Hemingway, Greta Garbo, James Stewart, Alfred Hitchcock a David O. Selznick.“

Vzhledem k rozsáhlosti sbírky jsem měl příležitost nahlédnout pouze do malé části dokumentů, které jsou ve Wesleyan uloženy. Vedle osobní a profesní korespondence mě nejvíce zaujaly knihy výstřižků (v angličtině pro ně mají výstižný termín scrapbooks), které si Bergman začala vytvářet již v období svých hereckých začátků ve Švédsku v polovině 30. let. V knihách najdeme profilové články, rozhovory, recenze, fotografie i krátké noticky z dobového tisku. Jedna mnohastránková kniha často vystačila na zmapování období pouze několika měsíců, takže se dočkáme velmi podrobného záznamu o tom, jak byla kariéra Bergman tiskem a veřejností hodnocena a reflektována. Pokud by každá herecká hvězda byla tak pečlivá, měli by filmoví historikové značně usnadněnou práci.

Protože jsem se vedle jiného rozhodl zaměřit i na účinkování Ingrid Bergman ve filmové adaptaci Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls, 1943), měl jsem možnost pročíst část její korespondence s Ernestem Hemingwayem. Dopisy svědčí o blízkém a hřejivém přátelství mezi spisovatelem a herečkou, která se – jakkoliv to vzhledem k jejímu původu působilo nepravděpodobně – stala ideální představitelkou Maríe, mladé Španělky otřesené hrůzami občanské války. (Nutno ale poznamenat, že velkou měrou se na obsazení Bergman podílel i David O. Selznick, který pomocí důmyslné kampaně tlačil na vedení Paramountu, aby „jeho“ herečku upřednostnilo před dalšími kandidátkami.)

Ve srovnání s Margaret Herrick Library a Harry Ransom Center nabízí Filmový archiv Wesleyan University skromnější podmínky: materiály jsou vám zpřístupněny ve studovně, která při větší obsazenosti nejspíš může působit stísněně. V místnosti je nouze o zásuvky s elektřinou i zdroje světla. Fotografování je přísně zakázáno, o fotokopie můžete požádat zdejší personál, ale je třeba počítat s poplatkem za každou duplikovanou stranu. Nejsnadnější proto je vzít si s sebou laptop nebo několik volných listů papíru a poznámky dělat přímo na místě. Velmi potěší možnost využít zdejší kuchyňku – zvláště pak v letním období, kdy je univerzitní kampus v „klidovém režimu“ a většina restaurací a kaváren je zavřena.

Z telefonického rozhovoru s Jeanine Basinger, který jsem před návštěvou archivu vedl, vyplynulo, že filmové sbírky Wesleyan se i díky jejím neocenitelným kontaktům s lidmi z filmového průmyslu neustále rozšiřují, takže není vůbec vyloučeno, že někdy v budoucnosti se zázemí archivu dočká rozšíření a modernizace. Již teď ale bohatá kolekce Wesleyan University do Connecticutu každoročně přivádí desítky historiků filmu z celého světa.

Fotografie z Ingrid Bergman Collection se staly základem nádherné obrazové publikace Ingrid Bergman: A Life in Pictures (2013). U příležitosti stého výročí narození Bergman před dvěma lety byl uveden skvělý dokument Jag är Ingrid (anglicky Ingrid Bergman: In Her Own Words), který nedlouho poté vydala na DVD a blu-rayi společnost Criterion.

Second Fiddle nehraje druhé housle

Napsat komentář

Díky knize The Star Machine od americké historičky Jeanine Basinger jsem se dozvěděl o hudební romanci Second Fiddle (1939), jejíž zápletka měla být inspirována rozsáhlou kampaní s cílem najít vhodnou hereckou představitelku pro Selznickovu adaptaci Gone with the Wind (1939). Role Scarlett O’Hara byla toužebně vyhlížena stovkami hollywoodských profesionálek i doufajících amatérek a tisk od oznámení skutečnosti, že David O. Selznick v roce 1936 zakoupil filmová práva k románu, po zahájení natáčení o více než dva roky později spekuloval o mnoha jménech. (Tyto spekulace byly samozřejmě živeny i marketingovým oddělením Selznickova studia, které v neustálém přívalu zpráv vidělo skvělý propagační nástroj.) Postupně se jako kandidátky veřejnosti představily například Katharine Hepburn, Miriam Hopkins, Margaret Sullavan, Paulette Goddard, Bette Davis nebo Jean Arthur. Až v lednu 1939 padlo definitivní rozhodnutí, že se úlohy zhostí britská herečka (a tehdejší partnerka Laurence Oliviera) Vivien Leigh, americkému publiku dosud zcela neznámá.

Příběh Second Fiddle je založen na podobné premise: fiktivní hollywoodské studio Consolidated Pictures se již řadu měsíců snaží obsadit titulní roli v připravované adaptaci (taktéž fiktivního) bestselleru Girl of the North. V tisku se objevují jména různých kandidátek, ale žádná z nich se neosvědčila tak, aby s ní bylo vedení společnosti spokojeno. Zaměstnanec studia Jimmy Sutton (Tyrone Power) je vyslán až do Minnesoty, kde má prověřit uchazečku číslo 436, učitelku Trudi Hovland (Sonja Henie), kterou do konkurzu bez jejího vědomí přihlásil její nápadník. Trudi nejprve nejeví zájem o kariéru filmové star, ale Jimmy naléhá a nakonec se mu podaří mladou ženu přesvědčit. Po příchodu do Hollywoodu se ukáže, že Trudi je pro roli naprosto dokonalá a studio ji začne připravovat na úlohu nové hollywoodské hvězdy. Součástí tohoto procesu je i vytvoření fiktivního románku s populárním hercem a zpěvákem Rogerem Maxwellem (Rudy Vallee), jejž z pozice tiskového mluvčího koordinuje Jimmy.

Film se s nadsázkou dotýká mnoha aspektů utváření hvězd v hollywoodském studiovém systému, včetně produkce fiktivních biografií a šíření smyšlených informací ze soukromého života herců a hereček. Vedle toho se ale produkční společnost Twentieth Century-Fox strefuje i do Selznickovy kampaně vytvořené kolem Gone with the Wind a dokonce i do jeho osoby a pověsti, kterou si v rámci filmového průmyslu získal. Smyšlené studio Consolidated Pictures totiž vede častokrát nerozhodný, ale zároveň autokratický filmový magnát, kterého sice nikdy nevidíme, ale opakovaně jej slyšíme rozdávat úkoly prostřednictvím interkomu. Každý svůj proslov určený podřízeným pak zakončuje větou „I’ll send you a memo“ (nebo její variací), která je jasným odkazem na Selznickův pověstný zvyk diktovat a posílat dlouhé interní zprávy.

Second Fiddle mimo svůj příběh samozřejmě funguje jako komentář k hollywoodskému hvězdnému systému i skrze obsazení hlavních rolí. Jako zaměstnanec filmového studia Jimmy a učitelka a vycházející herecká hvězda Trudi se představili Tyrone Power a Sonja Henie, oba v té době na vrcholu popularity. Mimořádně pohledný Power – některými vnímaný jako nástupce Rudolpha Valentina – dostal příležitost objevit se zase v lehčí žánrové poloze poté, co jej studio uvedlo jako titulního hrdinu ve westernu Jesse James (1939). Sonja Henie coby bývalá krasobruslařka oceněná zlatem na mistrovství světa i olympijských hrách zase navázala na své role v „bruslařských“ komediích jako Královna ledu (One in a Million, 1936) a My Lucky Star (1938). I v Second Fiddle dostala sportovně nadaná Norka příležitost v několika scénách zužitkovat své bruslařské umění. (Paradoxní je, že herecky výrazně limitovaná Henie ztvárňuje začínající herečku, která má být obdařena takovým přirozeným talentem, že uspěje v konkurenci mnoha desítek hollywoodských veteránek a získá náročnou roli, s níž si žádná její předchůdkyně neporadila.)

Půvabný film s písněmi Irvinga Berlina v době svého uvedení chytře vytěžil z popularity Tyrona Powera i Sonji Henie i z pozornosti, kterou si dlouhodobě uzurpovala Selznickova megaprodukce Gone with the Wind. Snímek se dočkal pozitivních recenzí, kterým pochopitelně tato spojitost nemohla uniknout. Některá periodika dokonce uváděla podobnost s dalším Selznickovým snímkem Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1937), jenž se rovněž – ovšem v serióznějším žánrovém podání – zabýval mechanismy produkce hvězd v Hollywoodu. V Second Fiddle nakonec jemná satira na Hollywood ustoupí do pozadí, aby mohlo dojít k plnému rozvinutí romance mezi ústředními postavami. Ty musejí, jak už to u hollywoodských romantických komedií bývá, překonat několik nástrah a nedorozumění, než se v závěrečných vteřinách spojí v něžném, vše řešícím polibku.